Bez naděje...

Prolog

I když nemám času nazbyt, tak začínám novou kapitolovku :-) Snad se mi bude dařit pokračovat - prostě tu myšlenku, co nosím v hlavě, musím už nějak vyblejt :-D Tohle je zatím kratší ochutnávka, jestli ten příběh bude vůbec někoho zajímat :-) Jako vždy mě potěší komenty a hvězdičky, že... :-)

---

            Všechno mě strašlivě bolelo, dokonce i nádechy a výdechy. Vzduch kolem mě byl chladný a zvláštně vlhký a těžký, což mé stažené dýchací trubici nijak nepomohlo. Každé nabrání kyslíku do plic vyvolalo pocit, jak kdyby mi v hrdle někdo přejížděl struhadlem. Bolelo mě celé tělo snad včetně nehtů a to takovým způsobem, jaký jsem nezažila celé roky – a že jsem toho zažila opravdu hodně. Každý sval v mém těle se třásl svalovou horečkou, každá kost bolela jak kdyby byla zlomená natřikrát.

Všechny šrámy, které jsem utržila v boji bolely tak, jako nikdy dřív a cítila jsem každý nepatrný škrábanec – něco, na co jsem nikdy nebyla zvyklá. V hlavě mi třeštilo a zvedal se mi žaludek – jediné štěstí, že díky dlouhotrvajícím bojům a plánování válečné strategie jsem nestíhala téměř nic jíst, takže jsem neměla ani co zvracet.

            Další hluboký nádech ve mně vyvolal záchvat kašle, v puse jsem měla sucho, jak kdybych se měsíc plazila přes poušť. S námahou jsem otevřela oči, abych zjistila, kde to vlastně jsem – poslední, co si pamatuju, byl souboj s jakousi smrdící kostlivou příšerou na střeše jakési vysoké stavby ze skla a kovu. A potom mě někdo zezadu udeřil do hlavy...

            Když bolest vystřelila z mého týla do hlavy a zbytku těla a mé vidění se začínalo ztrácet v černé, propadala jsem se do hlubin bezvědomí s nadějí, že až se probudím, bude to zpět na Ásgardu, v měkké posteli na ošetřovně, případně že zjistím, že se mi to vlastně jen zdálo. Ale to, co mé oči spatřily po probuzení, jsem nečekala ani v nejmenším.

            Když se mé nerozkoukané oči konečně přizpůsobily šeru, které v prostoru panovalo, mírně ve mně zatrnulo. Ležela jsem na boku na jakési neuvěřitelně tvrdé podlaze z hrubého betonu, který byl vlastně všude kolem mě. Stěny místnosti byly natřené na šedo a přímo proti mně byly těžké železné dveře mírně chytající rez. Ve dveřích bylo jakési malé okénko, které zůstalo otevřené a právě jím pronikalo do místnosti světlo. Je tohle snad cela??? Co to proboha....

            Zprudka jsem se posadila a celé moje tělo protestovalo proti tak prudké akci, bolest zapulsovala mým tělem a především hlavou, obranná reakce mého organismu mě v tu ránu přinutila klesnout zpět k zemi. Když jsem se trochu vydýchala, rozhlédla jsem se znovu kolem sebe. Část zdi po mé levé ruce byla obložená omlácenými šedivými kachlíky, trčela z ní osamocená vodovodní baterie s nástavcem sprchy, v podlaze byla mřížka odtoku. O kus dál byla ke zdi připevněná kovová záchodová mísa. Tohle JE cela!!!

            Znovu jsem se pokusila posadit, tentokrát opatrněji, a teprve poté mojí zpomalené hlavě došlo, že místo své honosné zbroje z kůže a vzácných kovů mám na sobě pouze černé přiléhavé korzetové body – prostě pouze prádlo, které jsem vždy nosívala vespod. Teprve teď jsem mohla zhodnotit míru zkázy, kterou se na mém těle podepsal dlouhý boj – tak polovinu mých nohou a paží pokrývaly modřiny a ty místa, které nepokrývala žádná modřina, pokrývaly škrábance a jiné šrámy. Ani jsem se neodvažovala pomyslet, jak asi vypadá můj obličej. Prohrábla jsem si vlasy – ty dříve tolik udržované kaštanově hnědé prameny byly teď zcuchané, zpocené a zhrublé špínou.

            Přeopatrně jsem se pokusila vstát, abych skrz malé okénko mohla vyhlédnout ven a zjistit, kde to vlastně jsem – mé roztřesené svaly proti tomu počínání ostře zaprotestovaly – v ten moment mou myslí poprvé projel nepatrný záchvěv obav. Co se to děje? Proč neregeneruju?

            Postavila jsem se na vratké nohy a udělala pár nejistých kroků vpřed. Páni, mě bolí dokonce i chodidla! Tiše jsem sykla a dopotácela se ke dveřím. Poté jsem přiložila oči k miniaturnímu okénku a vyhlédla ven. Jediné, co jsem široko daleko viděla, byla temná chodba, stejné betonové zdi jako všude kolem a na protější straně řada stejných dveří jako byly tyto. Nad každými dveřmi bylo nějaké číslo a vedle každých dveří byl nenápadný číselník s tlačítky. Všude bylo ticho, jen zářivky na stropě, zalévající celý prostor, tiše bzučely a poblikávaly.

            Bylo jasné, že tohle místo je vězení. A vzhledem k tomu, že bylo stylově dokonale vzdálené všemu, co jsem znala ze svého domova, bylo nabíledni, že jsem se stále nacházela na Midgardu. V takovém případě by mě přece nemohly žádné primitivní železné dveře zastavit! Maličko jsem poodstoupila a pohledem si odhadla vzdálenost – načež jsem do dveří zprudka vrazila ramenem.

            Nepovolily ani o píď, dokonce ani nezavrzaly. Ozvalo se jenom temné zadunění a místo toho, aby veřeje vzaly za své, jako by se to stalo kdykoli předtím, mou paží projela další vlna bolesti. Jen tak tak jsem se znovu neporoučela k zemi a moje obavy už propukly v plné síle. Co se to děje? Co když nejsem na Midgardu? Proč mě všechno tolik bolí? Kde je moje síla? Klesla jsem bezmocně zpět na zem.

            Hodiny ubíhaly. Snad tisíckrát jsem se znovu pokoušela mlátit a kopat do dveří – naprosto bezvýsledně, jenom jsem se vyčerpávala víc a víc. Za dalších několik uběhlých hodin jsem skrz okénko řvala do chodby – drsné kletby a výhružky na střídačku s voláním o pomoc. Kde jsou vlastně všichni, kteří v boji byli se mnou? Kde je Thor, který mě i moji trojici bojovníků zavolal na pomoc Zemi, když se spolku Avengers nepodařilo zadržet Thorova nevlastního bratra v jeho snaze obsadit planetu Zemi za pomoci válečníků rasy Chitauri? Kde jsou všichni ostatní Avengers? Jsou někde tady? Nebo mě hledají? Zoufale mi nešlo uvažovat racionálně, i když jsem se snažila jako blázen.

            Až po nekonečně dlouhé době, kdy jsem střídavě upadala do mělkého spánku plného jakýchsi polosnů a možná i halucinací, taky kdo by usnul hluboce, když jediné, co má pod sebou, je drsná betonová podlaha, se v chodbě ozvalo několikero kroků. Zpozorněla jsem.

            Kroky se zanedlouho zastavily před mými dveřmi, skrz okénko byl do místnosti vržen stín postavy, potom se ozvalo pípání, jak dotyčný volil kód na číselníku, načež dveře povolily. V tu ránu jsem byla na nohou a bylo dílem okamžiku, kdy jsem proti prvnímu vstoupivšímu provedla agresivní útok kopem s otočkou. K mému obrovskému údivu ho poměrně bez problémů vykryl.

            Najednou do cely vtrhlo několik dalších mužů, stejně jako ten první měli na sobě černé vojenské kombinézy a zpacifikovali mě překvapivě rychle. Zatímco dva mě drželi po stranách a jeden zezadu v kravatě, hodil ten, který stál přede mnou, na zem hrubou šedivou deku a na ní hromádku oblečení.

„Co si to ke mně dovolujete? Co se stalo s mými schopnostmi? A kde to jsem?“ vyjekla jsem hystericky. Světlovlasý muž ostříhaný na krátkého ježka stojící přede mnou se jenom ušklíbnul. „Ty se nemáš co vyptávat, maličká. Radši se uprav a oblíkni, za chvíli přijde na inspekci náš pán,“ utrousil, zatímco mlsným pohledem přejížděl celou mou postavu. V ten moment jsem se vzepřela jeho kumpánům, nemělo to však vůbec žádný efekt. Panika mě pohltila úplně. Nejen, že se mé rány nehojí tak, jak jsem zvyklá, ale jsem slabá jako moucha. Přepere mě partička midgardských zelených mozků. Proboha.

„A kdo je ten pán?“ vyhrkla jsem chraptivě, neboť ruka obtočená kolem mého hrdla mi moc možností neponechávala. Blonďatý muž přede mnou se jenom ušklíbnul.

„Loki z Ásgardu. A s tebou prý má zajímavé plány.“