Bez naděje...

Bez naděje 30.

Takže tu máme další část, trošku jste si počkali, ale bohužel zase nebyl moc čas na psaní, zato reálných inspirativních zážitků bylo až až :-) (Kdo mě má na fb, ten ví :-) ) Enjoy :-)

***********************

*Lady Sif*

Poslední, co jsem slyšela, než nás Loki teleportoval nahoru do mé ložnice, bylo zasvištění biče a Murphyho bolestný řev. Bylo to pro mě to největší zadostiučinění, kterého se mi mohlo dostat. Sice bych si jistě dovedla představit i daleko horší pomstu, ale ani tohle nevypadalo zrovna jako kratochvíle.

Když jsme se octli nahoře v mém pokoji, Loki mě neuvěřitelně něžně položil na postel. Podložil mi hlavu polštářem a zkoumavě se na mě zahleděl.

"Jak se cítíš? Bolí tě ještě něco?" zeptal se. Neurčitě jsem pokrčila rameny. Tupá bolest v týle ochromující celé moje tělo byla pryč. Zůstalo však bolestivé svírání v klíně a o duševním traumatu ani nemluvě. Loki to nejspíš kupodivu pochopil.

"Bolí tě to... tady?" otázal se a lehce mi položil ruku na podbřišek. Nervózně jsem přikývla.

"Neboj se. Zbavím tě toho," řekl a jeho dlaň se rozehřála blahodárným léčivým teplem.

Bolest za okamžik zmizela jako mávnutím kouzelné hůlky, ale na utrpení duše byly Lokiho schopnosti nejspíš krátké... v ten okamžik mi teprve plně došlo, co se tam dole stalo. Vymrštila jsem se z postele a jako šílená běžela do koupelny i s Lokim v patách, žaludeční šťávy už někde na mandlích. Stihla jsem to jen tak tak...

Padla jsem na kolena před záchodovou mísu a zvracela, dokud bylo co zvracet. Potom moje tělo nadobro opustily síly. Začala jsem padat, ale Loki mě nenechal dopadnout na chladnou podlahu obloženou drahou černobílou dlažbou, zachytil mě a zvedl do náruče. Potom mě donesl zpět do ložnice a složil zpátky na postel, to vše úplně beze slova.

Ze servírovacího stolku stojícího kousek od postele zvedl džbán s vodou, trochu nalil do vedle stojící skleničky a tu mi podal. Vděčně jsem se napila, ale ruce se mi třásly tak, že jsem sklenici sotva udržela. I když jsem si myslela, že hůř už mi asi být nemůže, tak Loki sám vyrukoval s dalším šokem.

"Co jsi vlastně dělala tam dole?" zeptal se mě z ničeho nic a potom mi jakoby nic podal bílý látkový ubrousek, abych si utřela ústa. Měla jsem pocit, že všechny moje končetiny nejsou z masa a kostí, ale spíš z želé.

"Já...," vysoukala jsem ze sebe, ale oči se mi začaly nekontrolovatelně plnit slzami. "Jak chceš lhát Bohu lží?" vysmívalo se mi jakési škodolibé vnitřní já.

"Chtěla jsi utéct?" zeptal se mě, ve tváři dokonale nečitelný výraz a tahle otázka vyvolala v mém těle třes. Cítila jsem, jak se mi ježí všechny chloupky. V tu chvíli jsem se totálně zhroutila. Propukla jsem v šílený hysterický řev - ne pláč, ten by nestačil na to, co všechno vřelo v mém nitru.

Ano, chtěla jsem utéct. Zjistí to. Podívá se mi do hlavy. Podívá se na kamery. Potrestá mě. Bude mě mučit. Znovu před mýma očima utýrá někoho, koho mám ráda. Možná mě zabije. Už nikdy neuvidím svou matku, svou sestru, své přátele, svou rodnou planetu.

Zoufale jsem se stočila do klubíčka, třásla se po celém těle a vzlykala tak, že mi docházel dech.
"Chtěla, že ano?" zeptal se, ne, spíš to konstatoval. Kvílela jsem dál jako šílená, návrat do života ve mně znovu probudil strach ze smrti, i když jsem se před nedávnem dobrovolně vrhla do její náruče.