Bez naděje...

Bez naděje 10.

No, tahle kapitola bude asi kratší, ale měla jsem potřebu se o ni podělit co nejdřív a přitom nepostnout všechno najednou :-) takže tady je taková kratší emotivní část :-)

*******************

Roztřeseně jsem se na Lokiho zadívala, ale nebyla jsem pomalu schopná se ani pohnout. Loki se na mě upřeně zahleděl, oči přetékající animální touhou... A potom moje tělo znovu přepralo můj mozek.

Těžko říct, proč jsem takhle reagovala, možná jsem jen po těch dlouhých týdnech násilí a hrubostí potřebovala citlivé zacházení a blízký kontakt s jinou osobou - a Loki byl odjakživa dokonalý v tom, aby dostal lidi tam, kam chtěl.

Opatrně a velmi pomalu jsem položila svou pravou ruku na své břicho a nechala ji zvolna klesat níž a níž, až do mého klína. Naprosto nepatřičný vzrušující pocit se rozlil mými útrobami.

Druhá ruka zatím stiskla kopeček levého ňadra, jak kdyby nebyla ani moje a jednala na vlastní pěst. Mé rty opustil tichý vzdech.

Lokiho oči ztmavly touhou, ale moje racionální mysl se přece jen trochu ozvala. Proč tohle dělám, proč dělám, co on chce, proč sebou nechám manipulovat jako panenka na hraní?

Má vlastní pravá ruka opatrně zajela hlouběji do mého lůna a zvuk, který opustil mé rty jako by nepocházel z mých vlastních úst.

V ten moment ztišil Loki moje vzdechy náruživým polibkem. Jeho ruka v mém klíně plynule nahradila tu mou. Obratné dlouhé prsty vnikly do mého lůna.

"Loki!!!" vyjekla jsem a prohnula se jak luk, když záchvěv vzrušení projel mým tělem. Přestaň, křičel můj vnitřní hlas, vždyť je krutý a zlý, mučí a zabíjí nevinné...

Ale pak už jsem neměla čas na další úvahy tohoto typu, protože v příštím okamžiku nahradil Loki své prsty svojí chloubou. Zasténala jsem, napůl bolestně nad jeho rozměry, napůl překvapeně nad prudkostí, s jakou do mě vstoupil.

Zvrátila jsem hlavu do polštáře, v další chvíli mě Loki popadl za zápěstí a přitiskl mi je k posteli za hlavou. "Zavzdychej mi ještě, chci to slyšet," zašeptal Loki a nasadil tak prudké tempo, že mi dělalo problém chytit dech.

Z mého hrdla se vydral hlasitý sten, něco mezi bolestným a slastným, mé oslabené tělo mělo nyní velký problém vypořádat se s jeho nadlidskou silou. "Loki...," vydechla jsem, když vzrušující pocity přebily ty nepříjemné. Jen se spokojeně pousmál a dál mě pod sebou drtil pravidelnými prudkými pohyby.

Netrvalo dlouho a Lokiho štíhlé tělo nade mnou strnulo v slastné křeči, jeho ústa opustil hlasitý úlevný sten a mým lůnem se rozlilo horko...

Pád ze vzrušeného stavu zpět na zem byl nečekaně rychlý. Sotva se Loki vzpamatoval ze svého orgasmu, pustil mě, odvalil se vedle mě a líně přes sebe přehodil deku.

"To je pro dnešek všechno. Oblíkni se a vrať se na svoje patro," řekl a otočil se na bok zády ke mně. Hlavou mi prolétl tak milion emocí. Bohužel skočit na něj a zdrápat mu ksicht by mi asi nijak nepomohlo.

"Možná si pro tebe ještě někdy pošlu," zakřenil se na mě ještě přes rameno, potom se odvrátil a magickým gestem zhasnul většinu osvětlení v místnosti.

Vstala jsem, sešla po schodech do spodního patra a začala na sebe navlékat své poházené svršky. Připadala jsem si jak totální idiot, naštvaná sama na sebe za to, že si  moje tělo dovolilo cítit vzrušení a chtíč - zrovna s ním!

Po chvíli jsem se však opět smířila s mým osudem. Vlastně můžu být ráda, že to dopadlo takhle - vlastně mě zachránil od bůhvíjakého trestu, který si na mě Murphy se Smithem ještě chystali.

Za dveřmi na mě čekali dva strážní, vzali mě mezi sebe a dovedli zpět na patro 36.

Dalších pár dní pro mě bylo relativně klidných. Poté, co se mnou strávil noc samotný Loki, mě vojáci nechávali být a já tak mohla ležet na matraci se zavřenýma očima a odpočívat.

Jenom Murphy mě častoval vražednými pohledy kdykoli mě spatřil. Bylo jasné, že touží po tom dokončit, co začal a že velice rád využije sebemenší záminky, aby si na mně smlsnul.

---

*Lokiho vzpomínka*

Volstagg s Fandralem seděli u stolu v prázdné hodovní síni, v níž se měla za dva dny konat každoroční slavnostní hostina.

Oba zvědavě a mlsně obhlíželi kmitající služebné, které rozvěšovaly po stěnách a oknech výzdobu, uklízely místnost a leštily nádobí; a velice se těšili, že budou mít příležitost se pořádně opít, případně poprat, ideálně obojí.

Loki,který seděl u dlouhého masivního stolu asi pět metrů od nich nad rozečtenou novou knihou kouzel, už pěkných pár minut čtení předstíral a místo toho se v duchu šklebil nad jejich tlacháním. Všichni v té době byli ještě mladí, sotva dospělí a zrovna u těchto dvou to vypadalo, že nedospějí nikdy.

"Podívej na tamtu. Ta by stála za hřích," ukázal světlovlasý Fandral rádoby nenápadně na modrookou dívku ve fialkových šatech s dlouhou nabíranou sukní a blond vlasy schovanými pod bělostným čepcem. Dotyčná zrovna leštila okno na protější straně síně a oba mladíci pro ni byli vzduch.

Jeho dobře stavěný přítel s dlouhými nazrzlými vlasy se udaným směrem zvědavě otočil. "Tak to si dost fandíš, kamaráde, ta čeká spíš na mě," řekl Volstagg a teatrálně se poplácal po rameni. To už se Loki neudržel a vyprsknul.

Oba dva se po něm uraženě otočili. "Máš snad nějaký problém, bylinkáři?“ zeptal se ho dlouhovlasý mladík posměšně. Loki zaklapnul knížku, vstal a zatvářil se blahosklonně. „Myslíš si, že bylinkář by dovedl tohle?“ odvětil s úsměvem, zvedl ruce do úrovně svých očí a dvakrát lehce lusknul. Volstaggovy vlasy nabraly barvu sytě růžové.

Fandral napřed vyprskl smíchy, načež mu došlo, že to vůči jeho kamarádovi není úplně fér, tak se spěšně zamračil. Volstagg si šokovaně prohlížel své dlouhé prameny. V kombinaci s koženou zbrojí vypadala růžová obzvlášť pikantně. Loki se usmíval.

„Nic proti, pánové, ale prostě si myslím, že tahle holka by to nevyhrála ani s jedním z vás,“ poznamenal špičatě. „Koukej mě přebarvit zpátky, ty manekýne!“ vyhrkl Volstagg a vyskočil, načež si všichni tři všimli Sif, která tiše prošla vchodovými dveřmi, nakráčela k hloučku služebných a začala se s nimi o čemsi bavit.

            Ze slov, která k nim občas zalétala vyrozuměli, že s nimi probírá barvu závěsů a dekorací pro plánovanou slavnost. Všichni tři mladou tmavovlasou dívku sledovali svými pohledy tak zaujatě, že zcela zapomněli na svůj spor. Sif nechodila moc často v šatech, spíš ji mohli častěji vídat ve zbroji, nosila vlastně skoro stejné oblečení jako muži. Teď ale šaty na sobě měla a vypadala jako víla z pohádky.

            Dlouhé kaštanově hnědé vlasy měla rozpuštěné, splývaly jí v jemných vlnách až k pasu a zdobila je jemná stříbrná čelenka s motivem orchidejí. Šaty, které měla na sobě, měly krémově bílou barvu, byly dlouhé a pouze na jedno rameno, takže druhé měla odhalené, od pasu nahoru byly přiléhavé a dolů se rozšiřovaly v krásně se vlnící splývavou sukni. V pase měly jednoduchou fialovou stuhu, na níž byla stejná stříbrná aplikace jako na čelence.

            Kdyby ty tři mladíky někdo sledoval, musel by se usmát. Nad krásou jejich kamarádky jim totiž doslova spadla čelist. Bylo to snad poprvé, co jim všem došlo, že Sif je žena a nikoli chlap z party. Volstagg se podíval na ostatní dva a skepticky si založil ruce na hrudi.

            „Hm, pánové.... a kdo si troufne na tuhle?“

---