Bez naděje...

Bez naděje 16.

Tak jooooo, jsem moc zvědavá, co řeknete na tohle :-)))))))

*********************

Když se Loki teleportoval pryč, znovu jsem se zoufale vrhla ke dveřím na terasu, odhodlaná ukončit svůj život skokem dolů a konečně se dostat z téhle mizérie. Sebevrazi se sice do Valhaly nedostanou, ale mně už bylo všechno jedno.

Bohužel kouzlo zajistilo prostor dokonale a dveře nepovolily. Vzteklá a zoufalá jsem vtrhla do koupelny - rozbít zrcadlo bylo dílem pár vteřin.

Svírala jsem podlouhlý střep a zhluboka jsem se nadechla. Udělám to stejně jako tehdy Felicia.... Není cesty ven, jinak než takhle. Došla jsem k vaně a začala napouštět vodu - v horké prý člověk vykrvácí rychleji...

Vlezla jsem si nahá do poslední lázně svého života, musela jsem se hořce pousmát - měla jsem předurčeno žít několik tisíc let a místo toho skončím takhle. Ale v tuto chvíli už mi to bylo jedno, bez svých schopností a totálně bez naděje na změnu k lepšímu...

Uchopila jsem střep do pravé ruky a dovolila ostrému sklu projet kůží napřed levého a poté pravého zápěstí. Bolest byla v tu chvíli naprosto vedlejší. Střep mi vyklouzl z dlaně a sjel na dno vany. S lhostejnou odevzdaností jsem pozorovala dvě hluboké rány na svých rukou a prýštící rudou krev, ponořila jsem je pod vodu a sledovala, jak se okamžitě barví do červena.

Položila jsem si hlavu na okraj vany a tupě hleděla do stropu. Necítila jsem skoro nic, vlastně mě překvapilo, jak je to snadné.

Bylo celkem příjemné poklidně slábnout a usínat, cítila jsem se trochu jako opilá. Po nějaké době proběhla mým tělem zvláštní vlna horka a zároveň chladu, svět kolem se zhoupl a zatočil... a potom jsem se s úlevou propadla do houstnoucí černé tmy...

---

*Loki*

Byl zmatený a rozladěný. Už zase mu na ní záleželo víc, než by mělo. Proč musel myslet na to, jak leží na zemi a otřásá se v křečovitých vzlycích? Proč u toho cítil vinu?

Protože jsi to byl ty, kdo ji zlomil, kdo ji zničil, šeptalo mu jeho svědomí. Vlastně ho překvapilo, že nějaké má, on, příšera z pohádky, kterou rodiče straší zlobivé děti...

Seděl osamocený na uměle vytvořeném pahorku pokrytém sežehlou trávou a spálenými keři nedaleko svého provizorního sídla, kam se přenesl poté, co se Sif zhroutila v pláči na koberec.

Mlčky si prohlížel své dlaně, které se jako vždy na povel i teď zbarvily modře. Sám cítil chlad, který sálaly a cítil ho i v srdci. Nejdříve na sebe dostal vztek - už dávno si zakázal něco cítit, krom nenávisti a touhy po pomstě.

Ale Sifiny tiché vzlyky a její třesoucí se vyhublé tělo na zemi se mu vracelo v mysli znovu a znovu. Ale tak to přece mělo být, argumentovalo jeho horší já, proč by mi mělo záležet na ní, která bojovala proti mně, po boku těch, co mě zradili a co mě stejně nikdy neměli rádi?

Ona byla pojítkem s Ásgardem a on chtěl stejně vidět Ásgard hořet, po tom všem, byl zhrzený, zrazený a podvedený... ale proč tedy druhá část jeho nitra křičela smutkem? Proč cítil stesk?

Sám měl pocit, že vztek a zášť z toho, že mu celý život lhali, v něm bobtná, rozlévá se jeho útrobami, požírá ho jako rakovina. Co až pohltí jeho mysl úplně? Zblázní se? A nezbláznil se už?

Co když ho spojenectví s Thanosem zbavilo rozumu nadobro? Sám ale věděl, že není cesty zpět. Chtěl vládnout některému z devíti světů, teď to měl na dosah. Proč tedy už necítil euforii ani radost? Proč místo toho myslel na tu zatracenou holku plačící na zemi u něj v ložnici?

Zhluboka se nadechl a mockrát se za to rozhodnutí proklel... a pak se teleportoval zpátky.

---

Když se Loki znovu objevil ve svém stropním bytě, našel na zemi pouze pohozený černý ručník. Zaposlouchal se - v koupelně šuměla voda. V ten moment už mu šestý smysl řekl, že něco není v pořádku. Rozrazil dveře a v ten moment stoupnul do stále se rozšiřující kaluže narudlé vody. 

Vana dávno přetekla a voda se valila přes její okraj... a v ní v krvi leželo bezvládné tělo mladé ženy...

Její tmavé vlasy visely v pramíncích přes okraj, oči měla zavřené, vypadala jako rozlámaná loutka.

Loki k ní vykročil, sklonil se k okraji vany a dotkl se její zsinalé tváře. "Sif?" Ani nepředpokládal, že zareaguje, byl to jen bezradný pokus. Uchopil ji za jednu z bezvládných paží, vytáhl ji z vody a všiml si odporné, hluboké zející rány.

Z nějakého důvodu projel jeho páteří ledový osten obav. Potom přiložil prsty na její krk, aby našel tep... a zjistil tak, že její srdce nebije...