Bez naděje...

Bez naděje 21.

Další kapitola je tady. Je spíše přemýšlivá než akční a Loki si trošku prochází svým emočním peklem - ale ať si to užije :-D

************************

*Lady Sif*

Když jsem se znovu probudila, cítila jsem se podivně otupělá, snad jako kdybych den předtím popíjela víc, než je zdrávo. Znovu jsem ležela v posteli, z níž jsem se několik hodin - nebo dní? - předtím pokoušela utéct. Znovu jsem shledala, že z mých paží i jiných částí těla trčí hadičky, ale cítila jsem se tak malátná, že znovu vstát a zbavit se jich by bylo nemyslitelné. 

Vlastně bylo celkem obtížné i nějak složitěji myslet, tok mých myšlenek se vždy rozutekl dříve, než jsem stihla dát nějakou racionálnější úvahu dohromady. Melancholickým pohledem jsem přejížděla přes svá zafačovaná zápěstí a vzpomínala na okamžik, kdy jsem se rozhodla to tady ukončit. Proč jsem vlastně živá? Zachránili mě? Proč mě zachránili, když s těmi ostatními zbitými a zmučenými dívkami se nikdo nezatěžoval?

Protože mě chtěl Loki pro sebe, napadlo mě a v tu chvíli jsem se vyplašeně rozhlédla po místnosti, jestli není opět někde kolem. Díkybohu se nikde v místnosti nenacházel, místo něj však seděla v křesle vedle mé postele mladá světlovlasá žena v modrobílé uniformě a četla si cosi na tabletu.

Když jsem se pohnula, všimla si, že jsem vzhůru. V ten moment odložila tablet na stolek vedle mé postele a vstala, aby pohledem zkontrolovala přístroje, načež mi digitálním teploměrem změřila teplotu a zkontrolovala infuzi. Když jsem se nadechovala, abych něco řekla, jemně se dotkla mého ramene. "Klid, slečno, musíte hodně odpočívat," řekla. "Nic vám tu nehrozí, budete v pořádku."

Nic mi tu nehrozí? Vážně? Vždyť jsem pořád tady, v tom otřesném domě hrůzy, v tomhle šíleném pekle, bez svých schopností, bez svých blízkých  a ani si radši nezkouším představit, co se mnou udělají, až se uzdravím. Budu zase muset dělat osobní děvku Lokimu? Nebo mě předhodí zpátky vojákům, protože jsem se nechovala, jak chtěl? Zachránil mě jen proto, aby mě týral dál? Zavřela jsem oči, abych zaplašila slzy, které se mi draly zpod víček.

Bohužel to byl marný boj, za okamžik už mě roztřásal křečovitý pláč. Sestra se ke mně vrhla a pohladila mě po rameni. "Uklidněte se, to bude dobré," řekla mi, ale byly to jen prázdné řeči.

"Nic nebude dobré," zakňourala jsem jako malá holka a zakryla jsem si obličej dlaněmi. "Dám vám něco na uklidnění, ano? Musíte ještě hodně spát, jste slabá," řekla mi sestra a já rezignovaně přikývla, připadala jsem si prázdná jako váza, opuštěná mušle, křehká schránka. Nechtěla jsem na nic myslet, chtěla jsem jen spát a spát.

Vlhkýma očima jsem pozorovala sestru, která z vozíku vedle přístrojů vzala ampuli a stříkačku, natáhla obsah ampule do stříkačky a obsah vtlačila do speciálního nástavce přímo na sáčku s infuzí.

"Za chvíli se vám znovu bude chtít spát. Nebraňte se tomu, musíte nabrat síly," řekla a já se v duchu ušklíbla. Na co? Aby mě o ně znovu připravili?