Bez naděje...

Bez naděje 35.

Takže při deštivém večeru přidávám další kapitolu :-) Porn is back :-D Votes and comments are welcome :-)

*************************************

*Lady Sif*

Příštích několik dní bylo nemastných neslaných. Loki se mi sice omluvil, ale i přesto jsme kolem sebe chodili po špičkách. Každý den se podobal tomu dalšímu jako vejce vejci. Ráno jsme vstali, nasnídali se, vyrazili na pláž, koupali jsme se, opalovali, potápěli, procházeli se po pláži, sbírali mušle, zase se koupali, opalovali - bylo to příjemné a člověk by si na to zvyknul.

Večery jsme trávili na terase, povídali si, pili víno, četli jsme si knihy, které jsme našli v knihovně ve zdejším obýváku a debatovali nad tím, jak moc se liší od té naší, ásgardské, nebo jsme se s lahví šampaňského usadili ve vířivce na druhé terase - každý na jejím druhém konci a střežili se o sebe zavadit byť jen prsty u nohou. Někdy jsme se v noci koupali v rozlehlém bazénu patřícímu k vile a pozorovali přitom hvězdnou oblohu, zatímco z vodotěsných reproduktorů kolem něj se linula příjemná hudba.

Bylo to příjemné a odpočinkové, dalo by se na to velice snadno zvyknout, připomínalo mi to luxus, v němž jsem se narodila a ve kterém jsem žila na Ásgardu - moje rodina byla velmi vážená a bohatá. Tady v té nádheře se dalo snadno předstírat, že se vlastně nic neděje - byli jsme od oné otřesné Newyorské reality vzdálení jak na kilometry, tak v čase.

často jsme trávili večery i v obývacím pokoji, seděli na rozložité pohovce, pili pivo, jedli popcorn a hráli hry na Playstationu. Tyhle chvíle byly paradoxně ty nejpříjemnější, bylo to jako bychom se vrátili zpátky do dětství, s tím rozdílem, že tenkrát jsme trénovali s cvičnými zbraněmi reálné souboje, zatímco teď tady jsme používali dálkové ovladače propojené s herní konzolí, připojené k velké plazmové televizi. Hodně jsme se u toho nasmáli, trochu hádali, ale především jsme se před sebou konečně trochu uvolnili.

Najednou už Lokimu nevadilo bavit se o Ásgardu, najednou jsme společně vzpomínali na naše dětství, na naše hry, na bitky, na tréninky bojových umění... jen občas Loki posmutněl, případně jeho pohled ztvrdl jako žula - asi když si vybavil něco bolestného. A já se neptala. Vždycky jsem buď změnila téma, nebo se odmlčela a odvrátila hlavu.

Pořád jsem měla strach, kdy mu něco přeskočí v hlavě a ublíží mi. Kdy se přestane ovládat a uhodí mě, kdy ho přeperou jeho choutky a znásilní mě. Bála jsem se ho, ale z nějakého důvodu mě ani nenapadlo utéct mu. Taky jak daleko bych asi utekla, když jsme na ostrově?

Když jsme hráli počítačové hry nebo sledovali filmy, jejichž bohatá kolekce byla přímo v úložných zásuvkách ve stolku pod televizí, připadali jsme si znovu jako puberťáci. Když jsme popíjeli pivo z plechovek a cpali se bramborovými lupínky, mohli jsme si představovat, že jsme dvě zpovykaná bohatá děcka z Midgardu - koneckonců, nebylo to zas tak dávno, co nás na Ásgardu začali pokládat za oficiálně dospělé.

Nicméně stejně jsem se neubránila chmurným myšlenkám. My jsme si mohli bezstarostně hrát na dva pozemské postpubescenty, ale co asi teď dělali všichni američtí postpubescenti? Ti, které nezabila Thanosova armáda Chitauri nebo nezotročili Lokiho stoupenci, se asi někde skrývali a klepali strachy....

Tak jak jsem seděla, na gauči v krátkých bílých šortkách a černém tílku, jsem odložila načatou plechovku piva na nízký skleněný stolek a mátožně se opřela o měkké opěradlo pohovky. Smutek za všechny ty zabité, zmučené, zajaté lidi, mě ochromil jako jed.

Loki stále ještě chvíli upřeně sledoval televizní obrazovku - zrovna jsme se dívali na starý akční film s názvem Americký ninja a docela jsme se u toho nasmáli - tedy až doteď, načež asi vycítil změnu ovzduší a obrátil se ke mně.