Bez naděje...

Bez naděje 28.

Další kapitolka je zde :-) A jedeme dál, už dlouho nebylo nějaké napětí :-) Votes and comments potěší :-)

****************************************

*Lady Sif*

Opatrně jsem vyhlédla ze dveří svého pokoje, s levou rukou nejistě svírající magický přívěšek na krku. Nechtělo se mi někoho potkat, i když mi bylo jasné, že na tohle patro nejspíš nikdo nechodí. Jen se za mnou dveře místnosti zaklaply, zaváhala jsem - co když to není dobrý nápad? Co když potkám někoho z vojáků, co nás hlídali na patře 36? Vzápětí jsem na sebe dostala vztek. Dřív jsem se přece nebála ničeho...

Dřív jsi ale také měla superschopnosti, připomněl mi můj mozek neomaleně. Zavrtěla jsem hlavou, abych zaplašila nepříjemné vzpomínky deroucí se zpět do mé mysli. Opatrně jsem vykročila po černé mramorové podlaze a obezřetně se rozhlížela. Všude bylo ticho jako pod vodou. Hala, která propojovala jednotlivé místnosti byla ozářena slunečním světlem, pronikajícím dovnitř přes prosklenou stěnu, po níž stékal umělý vodopád, který se ztrácel v podlaze mezi bílými kamínky, kontrastujícími s majestátní černí.

Váhavě jsem došla k výtahu a stiskla přivolávací tlačítko. Chvíli jsem čekala a v naleštěných výtahových dveřích jsem si prohlížela svou siluetu. Moje vlasy teď sahaly téměř do pasu - bůhví jak dlouho jsem tu už vlastně byla? Moje tělo bylo pořád velice hubené - z mých paží viditelně vystupovaly klouby a v mém dekoltu bylo jasně vidět, kde kůži podpírají kosti. Zbytek mé vyhublé postavy byl skryt pod splývavými lososovými šaty v secesním stylu. Trochu změna proti té svalnaté atletické postavě, na kterou jsem bývala tolik hrdá. Trochu dost...

Potom se ozval tón zvěstující příjezd výtahu a dveře se otevřely, takže už jsem neměla dále čas zasmušile se pozorovat a nastoupila jsem dovnitř. Na okamžik jsem zaváhala nad jeho tlačítky - kam se mám poprvé vydat? Potom mě do očí praštilo žluté tlačítko "Střecha". Ano, to bude nejlepší.

Stiskla jsem ho a obrovský prosklený výtah se neslyšně rozjel. "Střešní patro," oznámil kyberneticky znějící ženský hlas za malý okamžik - byla jsem vlastně už téměř nahoře. Dveře se otevřely a já stanula v jakési kostce ze skla a kovu, která tvořila předsálí mezi výtahem a samotným betonovým povrchem střechy. Prošla jsem po světlešedých dlaždicích a automatické skleněné dveře mě pustily ven.

Na střeše na mě okamžitě dýchl horký letní vzduch - na blankytně modrém nebi nebyl ani mráček. Rozhlédla jsem se kolem sebe - stavba byla tak rozložitá, že na její střeše by bez problémů mohly přistávat stíhačky i větší stroje. Nejspíš k tomu i sloužila, dalo se tak soudit podle řídící věže v jejím středu, orientačním světlům a vodícím čarám na asfaltovém povrchu.  V tuto chvíli tu však bylo pusto a prázdno.

Opatrně jsem popošla pár kroků a rozhlížela se. Stála jsem na nejvyšším bodě v celém širokém okolí. Tak jako kdysi poprvé z terasy, jsem teď viděla zdemolovaný Mrtvý New York, ale v dáli i vypálené, kdysi travnaté pláně, všude šedavý prach, rozbořené silnice, nikde nikdo. Mohla jsem jen doufat, že lidé, kteří všude kolem žili, stihli utéct. A že celý svět nedopadl stejně.

Z toho, co vyprávěly dívky na patře 36, napadli Chitauri i jiná velká města po světě, ale nevěřila jsem, že celý svět má pod palcem teď ON. Někdo se přece zachránit musel... Mimoděk jsem sevřela v dlani přívěsek, který se mi houpal v dekoltu, když se někde v dáli na nebi mezi vyprahlými kopci cosi pohnulo. Nemohla jsem nic slyšet, bylo to příliš daleko.... ale mohl to být vrtulník?

Zvědavě jsem došla k okraji střechy, ale vzdálený tmavý stroj zmizel stejně rychle, jako se objevil. Probudilo to ve mně naději, že nás všechny třeba jednoho dne někdo přijde zachránit...