Bez naděje...

Bez naděje 6.

OK, po tomhle už jsem byla lehce odporná sama sobě, ale ode dneška jsem i diagnostikovaný mírný cvok, takže na to mám i právo :-) upozorňuji, že tato kapitola obsahuje hnusné sexuální násilí a politicky nekorektní zacházení se ženami. Děcka, feministky a sluníčkové duše nechť tuto kapitolu nečtou.

************************

"Dýchej, hlavně nezapomeň dýchat," znělo mi v mé vlastní hlavě, když se mi znovu začalo podezřele zatmívat před očima - už zase. Tolikrát jako teď jsem neomdlela za celý život. Vlastně mě za pobyt zde někdo praštil do hlavy tolikrát, že bych se ani nedivila, kdyby tohle oslabené tělo neslo nějaké trvalé následky.

Násilím jsem přinutila mozek spolupracovat a vrátila se do reality ve chvíli, kdy vojáci přivazovali Natashu k masivnímu dřevěnému stolu stojícímu uprostřed místnosti - a jmenovaná vůbec nevzdorovala. To nebylo dobré.

Sledovala jsem, jak ji poutají - a mé neblahé tušení se postupně potvrzovalo. Přivázali ji tlustými provazy tak, že celé její tělo leželo na desce stolu, zadek měla na jejím okraji a nohy jí visely dolů. Pak si první z chlapů začal rozepínat kalhoty...

Chtěla jsem něco zařvat, něco neuvěřitelně sprostého a hnusného, proklít je, poslat do všech pekel, ale všechna slova mi uvízla v hrdle, dusila mě. Mé rty opustil pouze zoufalý vzdech, v krku mi vyschlo. Sklonila jsem hlavu a zavřela oči, abych neviděla, co jí provádějí, ale bohatě mi stačilo, co jsem slyšela.

Napřed jen Natashiny tiché vzdechy, bylo jasné, jak se snaží udržet a neudělat jim radost, vrzání stolu v čím dál šílenějším tempu, hrdelní funění vojáků, Natashiny bolestné výkřiky, čím déle to trvalo....

Zakázala jsem si otevřít oči byť jen na vteřinu, byla jsem si jistá, že bych začala okamžitě řvát nebo zvracet, případně obojí. Nevěděla jsem, kolikrát se na ní vystřídali a jak dlouho to trvalo, najednou bylo ticho. Pomalu, pomaličku jsem otevřela oči - skupinka vojáků se v dobré náladě ubírala k východu.

Potom jsme s Natashou osaměly. Nechali ji připoutanou tak, jak byla, ležela bezvládně a připomínala rozlámanou loutku. Hrudník se jí zvedal prudkým dechem, oči měla otevřené, pohled plný bolesti.

"Je mi to strašně líto," řekla jsem a můj hlas zněl jako kdyby mi někdo obrousil hlasivky na struhadle. Natasha otočila hlavu mým směrem. Na tváři se jí mihl malý posmutnělý úsměv. "To nemusí. Asi by se to stejně stalo," řekla tiše.

Potom jsme mlčely. Čas ztratil smysl. Za nějakou dobu se znovu otevřely dveře a dovnitř vstoupila další, tentokrát desetičlenná partička chlapů v černých kombinézách. Situace se opakovala s tím, že tentokrát to trvalo déle a hnusák Murphy stál osobně vedle mě, držel mě za vlasy a pohlavkoval, kdykoli jsem zavřela oči.

Viděla jsem proto každou vteřinu Natashina znásilňování a bylo mi zle. Pozorně jsem si prohlížela tváře oněch chlapů, aby mi zůstaly v paměti pro případ, že bych se s nimi měla příležitost setkat tváří v tvář jindy a jinde. Tedy pokud se odsud dostanu jinak než v té rakvi.

Když se skupinka pobavila do sytosti, znovu odešli a nechali nás opět o samotě. Natasha ležela tak bezvládně a vyčerpaně, že jsem si říkala, jestli není v bezvědomí. "Ať už ji nechají, ať už je konec," opakovala jsem si v duchu a žaludek se mi svíral.

Doba, po kterou nás teď nechali v té zatracené místnosti, se protáhla na spousty hodin a Natasha se za tu dobu ani nepohnula, pouze se jí hrudník zvedal neklidným dechem. Já byla stále připoutána ke kříži v totálně nepohodlné poloze, zvednuté ruce jsem měla odkrvené tak, že jsem je skoro vůbec necítila.

Musela jsem i přesto na chvíli usnout, protože mě probudilo další kovové cvaknutí těžkých dveří - ten zvuk mě děsil jako nic na světě. Otevřela jsem oči a dovnitř vešla ona první skupinka vojáků a s sebou vlekli dívku, s níž si Natasha v noci vyměnila místo. Žaludek se mi uvázal snad na tři uzle.

Byla to krásná štíhlá a jemná tmavovláska, byla nahá, mokrá a zubožená stejně jako Natasha, kterou vojáci teď odvázali - nebyla pořádně schopná sama jít - a místo ní připoutali ji. Natashu odtáhli neznámo kam a já doufala, že ji potom ještě uvidím - živou.

Potom nás dvě opět nechali o samotě, i na dálku jsem viděla, jak se dívka třese zimou a strachem. Říct jí, aby se nebála, nemělo v téhle situaci žádný smysl. Po chvíli na mě promluvila.

"To bylo hrozně hrdinské, cos udělala tam nahoře," řekla - měla jemný hlas jako nějaká víla. Smutně jsem se pousmála. "To těžko. Co jsem udělala, vás obě dostalo sem," řekla jsem.

"Tomu prvnímu jsi prý zlomila nos a tomu druhému čelist. To bych já nedokázala," řekla a upřeně se na mě zadívala.

"Proč jim o tebe tak jde? Jsi někdo důležitý?" zeptala se. Jenom jsem si tiše povzdechla. "V tomhle světě ne. V tom Lokiho ano," řekla jsem a dívka vyvalila oči. "Ty ho znáš?"

"Bohužel."

Potom bylo chvíli ticho, než jsem já začala mluvit. "Svět, odkud pocházím já i Loki se jmenuje Ásgard. Jsme úplně jiní, i když vypadáme jako vy. Mnozí ovládají magii nebo mají schopnosti, kterým vy říkáte nadpřirozené."

"Jako Avengers?"

"Jako Avengers."

"A proč jsi tu ty?"

"Byli jsme vysláni, abychom jim pomohli. Ale nějak se to nepovedlo," povzdechla jsem si.

"A kde jsou ti, co byli s tebou?" Tahle otázka ťala do živého.

"Jednoho... z mých přátel před pár dny nahoře zabili... a jednu z Avengers odvedli teď před tebou... jinak nevím."

Potom bylo dlouho ticho a já se neodvažovala ani pomyslet, co dalšího přijde. Dívka na mě dál upírala své hnědé oči a já neměla naprosto nic, čím ji povzbudit. Když znovu cvakly dveře, téměř mi vstaly vlasy strachem.

Do místnosti vešel Murphy, s ním tři vojáci Chitauri a za nimi Loki. Tvářil se tak zlověstně, až se mi udělalo špatně. Cokoli, jen tohle ne.

Začala jsem zběsile cloumat pouty jako by to snad mělo nějaký smysl. "Ne!!!! Tohle ne, Loki!!!! Nech ji být, to radši ať si vezmou mě!!!!" ječela jsem a Loki se pobaveně rozesmál.

"A kdo říká, že si pak nevezmou tebe?" oslovil mě a já byla jen ráda, že jsem dlouho nic nejedla, protože jsem žaludek ucítila až v krku. Hodila jsem pohledem po spoutané dívce. Hrůza, která se jí zračila ve tváři, byla čistá a nefalšovaná.

S cynickým šklebem pokynul Loki svým podřízeným. "Hezkou zábavu, hoši," pronesl a pomalou kočičí chůzí došel ke mně.

Když se první z těch hnusných potvor přiblížila k dívce, pevně jsem zavřela oči. Pár vteřin na to jsem uslyšela její křik a v ten moment mě Loki drsně chytil pod krkem. "Otevři oči!" zasyčel.

V tu chvíli mi už bylo všechno jedno, byla jsem rozhodnutá se nepodívat i za cenu toho, že mě na místě zabije. Křečovitě jsem zavrtěla hlavou. Stisk na mém hrdle zesílil, ale já prostě neposlechla. I za zavřenými víčky se mi objevila barevná kola.

"Otevři oči!!!" zavrčel Loki a když jsem dál nereagovala, začal mnou prudce cloumat a drtivý stisk jeho dlaně mě tím připravil o veškerý zbytek kyslíku. Pak už můj mozek konečně usoudil, že toho bylo příliš a svět kolem mě zhasl jako cvaknutím vypínače.