Bez naděje...

Bez naděje 47.

Tak další kapitolu tu máte dřív, než obvykle, nějak jsem chytla slinu :-) ale nenechte se tím rozmazlit, je to spíš výjimka :-))))

*****************************

*Lady Sif*

Probudit se bylo nevídaně bolestivé, daleko těžší než v nejhorší kocovině mého života, těžší, než když jsem byla nemocná. Bylo mi, jak kdyby mi někdo vyvrhl vnitřnosti, zašil a pohodil mě někde na hromadu hnoje. Ovšem namísto hnoje jsem ležela v posteli - a celkem dost pohodlné posteli, což bych ocenila, kdyby mi nebylo tak špatně.

Neskutečně neochotně jsem otevřela oči - víčka jsem měla tak strašně těžká - jako z olova. Jaké bylo moje překvapení, když jsem nad sebou uviděla známý strop, vysoký, klenutý - s fialovo-bílo-zlatou stropní malbou - byla to má vlastní ložnice na Ásgardu, v královském paláci, kde jsem bydlela od doby, co jsem se stala jednou z vůdců Ásgardské armády. Jsem doma? Moje srdce přeskočilo samou radostí.

Chtěla jsem vyletět do sedu, ale prudká bolest znovu vystřelila ze spodku mého břicha do zbytku těla. Zaúpěla jsem bolestí a padla zpět na polštář.

"Lady Sif, musíte být v klidu," ozvalo se vedle mě. Konečně se mi podařilo pořádně zaostřit a podívat se na osobu, stojící vedle mojí postele. Byla to hlavní Ásgardská léčitelka Ailani. S mírným úsměvem mě pohladila po ruce.

"Konečně jsi vzhůru," ozval se další hlas z druhé strany. Byl to dokonale známý hlas, nejsladší hlas na světě. Byla to moje mladší sestra Saqui. Seděla vedle mé postele na židli, tmavé vlnité vlasy jí padaly do tváře a na sobě měla noční košili. Vypadala dost nevyspale a pomačkaně.

"Sestřičko moje," vydechla jsem, když jsem otočila hlavu zpět k Saqui a na ta slova se ke mně moje sestra přitulila, abych se já nemusela zvedat.

"Tolik jsem se o tebe bála," šeptala mi a za krk mi padaly její slzy. Taky jsem se nedokázala udržet a za chvíli jsme fňukaly obě jak želvy.

"Co se stalo? Jak jsem se dostala domů?" Kde je máma?" zeptala jsem se na první věci, co mě napadly. Saqui se ode mě na chvíli odtáhla a zatvářila se tak starostlivě, až mě to vyděsilo.

"Máma je doma... a na to ostatní ti musí odpovědět někdo jiný," řekla mi a pohledem spočinula na Ailani, která zaváhala.

"Myslím, že by tu měl být i princ Loki," odvětila léčitelka a zadívala se na mě vyplašeným pohledem. Pomalu mi začínalo docházet, co se asi stalo, jen jsem si to nedokázala připustit. Podvědomě jsem přejela dlaní přes své břicho, které se dosud ozývalo nepříjemnou bodavou bolestí.

"Už jsem tady," ozval se ode dveří další důvěrně známý hlas. V pootevřených dveřích nejistě postával Loki. Na sobě měl tenkou tmavozelenou tuniku, splývavé černé kalhoty a byl bosý. Vypadal dost hubeně, pobledle a nemocně, ale byl už vzhůru. Neležel napůl mrtvý v posteli, nebyl zavřený v žaláři. Tvářil se nejistě a rozpačitě.

"Loki?" oslovila jsem ho, on se na mě nejistě usmál a vykročil k mé posteli. Přišel ke mně, vzal mou tvář do dlaní a velmi něžně mě políbil, stejně něžně mě potom pohladil po vlasech, jako kdyby se bál, že jsem z porcelánu. Díval se na mě tak smutně, že mi bylo jasné, že něco je hodně v nepořádku.

"Loki... co se stalo? Proč je mi tak zle?" Jmenovaný sklonil hlavu, vzal mě za ruku a posadil se na židli, kterou mu moje sestra bystře uvolnila.

"Sif... hrozně těžko se to říká... byla jsi těhotná. V desátém týdnu. A potratila jsi," řekl a v jeho tváři bylo tolik lítosti a bolesti, že mě to samotnou zarazilo. Desátý týden.... před dvěma a půl měsíci jsme spolu ještě trávili tu nádhernou bezstarostnou dovolenou v onom pozemském tropickém ráji.

"Ale jak... ve věži nám přece nechali dát tu ochranu proti početí," napadlo mě v tuto chvíli už dost zbytečně a nesmyslně.

"Jste Ásgarďanka. Možná to funguje jenom na lidi," odvětila Ailani stojící na druhé straně postele.

V ten moment mi naplno došlo, co se vlastně stalo. Čekala jsem dítě. Lokiho dítě. Potratila jsem.

"Já... já..." koktala jsem, ale další slova mi vázla v krku. Oběma dlaněmi jsem si pohladila podbřišek, kde bylo najednou tak zvláštně prázdno, najednou mi docházely všechny ty drobné náznaky mého těla, že je něco jinak... A teď to bylo pryč... naše budoucí dítě bylo pryč, svět se mi zhroutil jako domeček z karet během jedné vteřiny. Ne že bych zrovna teď měla v plánu stát se matkou, ale i tak byl ten pocit šílený. Zničující.

Aniž bych to dokázala ovládnout, z mého hrdla se vydral vzlyk, táhlý, hlasitý, plný utrpení. A v další vteřině mé tělo roztřásl hysterický pláč. Loki pustil mou ruku a začal mě jemně hladit po vlasech, nemělo to ale vůbec žádný efekt. Měla jsem pocit, že pláču v kuse hodiny, možná dny. Byla jsem zpět doma, ale vůbec jsem se nedokázala radovat.

Loki, Saqui a Ailani se střídali u mé postele - asi se báli, abych si něco neudělala, přicházela za mnou i moje matka, když zrovna neměla na práci něco jiného. V průběhu dní jsem se dověděla, jak to vlastně bylo s Lokim, co se vlastně stalo, když ho zasáhl Thorův blesk a proč ho Ódin nedal vsadit do žaláře. Pořád byl princ. Neoblíbený, odsuzovaný, obávaný, ale přesto princ. Jediné, čeho se mu od nevlastního otce dostalo, bylo veřejné pokárání a domácí vězení, což vlastně znamenalo, že se Loki mohl vzdálit od královského paláce a jeho pozemků jenom na omezenou vzdálenost - což ho nejspíše štvalo víc, než kdyby v tom vězení opravdu skončil.

Daleko horší věc ale byla, že paprsek z Mjolniru narušil jeho magickou a životní sílu - a stejně jako tehdy v mém případě, se nedalo dělat nic jiného, než čekat, až se s tím Lokiho tělo vyrovná. Takže Loki byl slabý jako Midgarďané a navíc bez své magie - možná i proto ho Všeotec netrestal nijak závažně - věděl totiž, že bez svých schopností bude jeho nevlastní syn jako bez rukou. K tomu Loki stejně jako já trpěl nad ztrátou našeho dítěte - zdálo se, že na tom je psychicky ještě hůř než já.

Vztah, který jsme si spolu vybudovali na Midgardu, se tady na Ásgardu úplně změnil. Najednou jsme byli rozpačití, téměř ostýchaví, když jsme se měli jeden druhého dotknout - Loki se mnou jednal, jak kdybych byla vyrobená z jemného křišťálu a mohla se každou chvíli rozbít.

Každý den za mnou chodil, sedávali jsme spolu na terase nebo v zahradě, četli jsme si, povídali si, líbali se, škádlili se, ale nebylo to ono. Být to dva měsíce zpět na našem pohádkovém ostrově, povalil by mě Loki za první keřík, teď se mě skoro bál dotknout. Každé ráno po snídani za mnou přišel, abychom celý den byli spolu, ale jednoho rána vynechal.

Místo něho kdosi zaklepal na dveře mých komnat a když jsem dotyčného pozvala dál, objevil se na prahu místnosti Thor. Povytáhla jsem obočí - dosud se mi důsledně - a úspěšně - vyhýbal. A já tušila proč. Měl výčitky svědomí.

Seděla jsem v dlouhém saténovém županu v proutěném křesle, sušila si vlasy vlhké ze sprchy a netečně hleděla jeho směrem.

"Dobré ráno, Sif," začal Thor rozpačitě. Jenom jsem přikývla.

"Proč jsi tu?" zeptala jsem se stroze a nešlo mi nepomyslet na tu naši rvačku tam dole v základně SHIELDu. Kdybych se s ním neprala, nepotratila bych. Kdybych... V hlavě se mi stále opakovala tahle jediná věta. Znovu jsem si podvědomě přejela dlaní po břiše. Thor si toho nemohl nevšimnout. Nadechl se, aby něco řekl, ale nenechala jsem ho.

"Vypadni," odsekla jsem chladně a vstala, abych odkráčela pryč a nemusela se na něj dívat.

"Sif, je mi to hrozně líto," snažil se Thor.

"Vypadni!" procedila jsem znovu skrz zuby. "Na co přijdeš, zkazíš! Vždycky! Jdi pryč, nechci tě ani vidět!" zaječela jsem na něj a pohledem po místnosti zhodnotila, co po něm můžu hodit. Potom mi pohled spočinul na čajovém servisu, který tu zůstal od včerejšího odpoledne. Popadla jsem do ruky jeden ze šálků a mrštila ho po něm. Uhnul jen tak tak. Začal se klidit ke dveřím a ve veřejích se zastavil.

"Sif, počkej! Odejdu, ale měla bys vědět, že Lokimu je zle," řekl a kryl se za jedním křídlem dveří. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. "Cože?"

"Znovu upadl do bezvědomí... a nemůžeme ho vzbudit."