Bez naděje...

Bez naděje 25.

*Loki*

Ležel v posteli, mokré vlasy máčely jeho polštář, jak byl líný si je po sprše vysušit. Byl zcela nahý, jen si přes sebe přehodil lehkou přikrývku. Přemýšlel. Nemohl spát. Jenom zíral do stropu, případně se otočil na bok a místo toho zíral ven, kde viděl jen hvězdné nebe nad rozeklanou siluetou zdemolovaného New Yorku.

Měkká postel ho dnes tlačila jak kdyby ležel na posteli plné hřebíků a tak se snad posté přetočil na druhý bok. S povzdechem a pocitem, že dnes už neusne, se posadil na okraj postele a hlavu složil do dlaní.

Jeho cesta do Jötunheimu nebyla zdaleka tak úspěšná, jak doufal. Thor sice dorazil k Mrazivým obrům dříve než on, ale to nebyl pravý důvod jeho neúspěchu. Obyvatelé ledových plání totiž jeho nevlastního bratra vypoklonkovali ještě dřív, než stihl vyřknout svoji nabídku. Nenáviděli totiž Všeotce tolik, že rozhodně netoužili jednat ani s jeho synem.

Bohužel, ani Lokiho však nepřivítali o nic vřeleji, vyhnali ho pryč skoro stejně rychle jako Thora. Nezajímal je jeho původ, naopak fakt, že proradnou lstí zabil Laufeye, mu nijak nepomohl. A co vlastně čekal? Že ho přijmou s otevřenou náručí poté, co zabil jejich krále? Sám sobě se musel ironicky zasmát.

Kapitán Amerika měl ve Stuttgartu vlastně pravdu. Ztracenec byl totiž on sám. Zabil svého pravého otce, aby udělal dojem na nevlastní rodiče, kterým nikdy nebyl dost dobrý. A jak moc dobrý byl svým vlastním rodičům, když ho klidně nechali opuštěného v zavinovačce na přemrzlém kameni?

Možná ho neopustili, protože chtěli, možná ho tam nechali, protože museli, když utíkali před Ásgardskou armádou, ale to už se nedozví. Původ své pravé matky vůbec neznal a vlastního otce chladnokrevně zabil.

Rozčarovaný tím, co mu mozek zase předkládá za myšlenky, vztekle vstal a luskl prsty. Na jeho těle se objevil jeho tradiční černo-zeleno-zlatý oděv. Potom se dalším kouzlem přenesl pryč...

---

O pár hodin později seděl na kožené pohovce v pánském klubu vybudovaném vojáky, noc spěla k ránu a na stolku z tmavého dřeva před ním stálo šest prázdných lahví od vodky. Trvalo to poměrně dlouho, než na něj tenhle slabý Midgardský alkohol začal účinkovat, ale posléze se zadařilo. Z ostatních pohovek na něj překvapeně zírali bavící se vojáci i jejich dámská společnost a jemu jen prolétlo hlavou, co tu vlastně dělá.

Aha, chtěl se opít do bezvědomí, došlo mu a poněkud vláčnějším gestem lusknul na barmana, který k němu okamžitě přispěchal se sedmou lahví. Sál zašuměl - pro smrtelníka by takové množství alkoholu bylo rozhodně už fatální. Loki se krví podlitýma očima rozhlédl po zakouřeném klubu, kde byl naposledy vlastně v den, kdy si odsud odvedl Sif. U tyče se svíjela jakási polonahá ženská bytost, možná byla krásná a přitažlivá, ale to on nedokázal posoudit.

"Pane," přistoupil k němu Christopher, který do té doby nerozhodně posedával v zeleně čalouněném křesle o pár metrů dál. "Měl byste si jít radši lehnout," domlouval mu mírně. Loki se jen ušklíbl a gestem pravé ruky ho odmávl pryč.

Dívka, vlnící se u tyče, pochopila Lokiho skelný pohled jako výzvu, proto se svůdnou chůzí přivlnila k němu. Byla černovlasá, opálená, dokonale štíhlá, ale přesto až nadprůměrně vyvinutá. Lesklé vlasy jí dosahovaly až někam k pasu. Na sobě měla titěrné dvoudílné plavky v ostře rudé barvě a tmavohnědé oči se flirtovně usmívaly. Ale on na ni ani nepomyslel, proto se zatvářil lehce odtažitě, když se vmáčkla vedle něj na gauč.

"Co se to se mnou děje?" prolétlo mu hlavou. Dívka krásně voněla, ale s ním to nic nedělalo. Dřív by ji přehnul přes opěradlo gauče klidně přímo tady před svědky. Kdysi už ji možná viděl, možná si ji dokonce i pozval nahoru. Jak se jen jmenovala? Claire? Caren... nebo tak nějak. Co na tom záleží? "Chcete společnost, pane?" řekla dívka tichým, smyslným hlasem. "Nemám zájem," odpověděl Loki studeně a přihnul si z lahve vodky. Zbyla jí už plná pouze třetina.

Dívka jako by přeslechla jeho odpověď, se mu obkročmo posadila na klín a položila mu ruce na ramena. Loki si rezignovaně povzdechl. Dívka se mu s naprostým vědomím toho, co dělá, dráždivě zavrtěla v klíně - Lokiho tělo zareagovalo dřív než jeho mozek, dívka se vítězně pousmála, ale potom mozek libido znovu přepral.

Loki dívku vztekle shodil ze svého klína vedle na gauč. "Snad jsem něco řekl," zasyčel a vstal. Dívka na něj zmateně hleděla - dřív si dal říct - a moc rád. Potom shrábl ze stolku nedopitou lahev, mocnými doušky ji dorazil a v ten moment mu došlo, proč mu ta vlezlá krasavice neimponuje.

Zavrtěl hlavou, jako by z hlavy chtěl náhle vyhnat všechnu tu opilost, prázdnou lahev postavil zpět na stolek, bohužel tak razantně, že se rozbila a střepy se rozlétly kolem. Potom vrávoravě obešel stolek a nejistým krokem opustil klub, sledován tichými pohledy všech přítomných.

---

*Lady Sif*

Několik dalších dní bylo lepších. Dokázala jsem během nich alespoň zčásti sníst každé z oněch předepsaných pěti jídel denně a pozvracet se za týden pouze jednou. Napřed se mi sousta vysloveně vzpírala v krku, ale časem jsem si zvykla, že jíst se musí. Poté jsem se skutečně začala cítit trochu líp.

Za dalších pár dní se mi za Cynthiiny pomoci podařilo vstát, dojít do koupelny a dát si pořádnou koupel - ne jenom tu provizorní hygienu, kdy mě sestry omývaly vleže na posteli. Strávit hodinu ve vaně plné voňavé pěny bylo po tak dlouhé době jako strávit tři dny v lázních.

Když mi Cynthia potom pečlivě vyfénovala a rozčesala vlasy, cítila jsem se vyloženě jako znovuzrozená. Potom mi pomohla se převléknout - místo neforemných nemocničních hábitů jsem si konečně dokázala obléknout důstojnější noční košili. Ta, kterou Cynthia vytáhla z vestavěné šatny, byla černá, z příjemného saténu, dlouhá kousek nad kolena, měla na tři prsty silná krajková ramínka a spodní okraj byl olemovaný tou samou krajkou.

Lehla jsem si do postele tváří k atriovému oknu, zapadalo slunce a já si zamyšleně prohlížela svá zápěstí - rány už se konečně zahojily, zbývaly po nich jen tlusté načervenalé jizvy. V ten moment jsem znovu myslela na Lokiho a na to, proč mě zachránil - možná to byl nějaký vzkaz osudu, nevzdávat to a pokusit se bojovat. Kdo ví...

---

Už jsem spala, když se přímo u mě v pokoji ozvalo několik ran jak kdyby někdo kolem boural nábytek. Ospale jsem zamžourala, byla už noc. Zběžným pohledem jsem si všimla vysoké siluety se širokými rameny, která se potácela místností vrávoravým krokem, který připomínal pohyb zombie. Než jsem stihla zpanikařit, došlo mi, že silueta muže má dlouhé, lehce zvlněné vlasy a s sebou si nese prázdnou lahev od jakéhosi alkoholu.

Mátožně jsem se natáhla na noční stolek a rozsvítila kulatou lampičku z mléčného skla. Pokoj zalilo lehké teplé světlo, které konečně odhalilo, že ona potácející zombie je Loki. "Sif," zachraptěl a upustil lahev. Začichala jsem - v pokoji to rázem bylo jako v lihovaru. To že je opilý, mi na klidu nepřidalo. Bude se mnou chtít spát?

Měl lesklé opilecké oči a díval se na mě tak upřeně, že jsem se okamžitě začala bát. Určitě bude chtít sex. Posadila jsem se na posteli a namáčkla se ke zdi s koleny pod bradou. Potom Loki vykročil směrem ke mně...