Bez naděje...

Bez naděje 4.

Omlouvám se za špatné uvozovky a neodsazené odstavce, kapitola je psána ve vlaku na mobilu :-) Snad se bude líbit i tak :-) a ano, jsem deviant a postižák, ale furt mám v povídkách míň mrtvol než Jiří Kulhánek na jedné dvoustraně :-D

***********

Když Loki vystoupil ze stínu, všichni jeho podřízení se poklonili - včetně oněch oslizlých potvor u výtahu. Současně s ním se z šera vynořila postava, kterou táhl s sebou. První jsem identifikovala světlé vlasy, podruhé vysokou štíhlou postavu a povědomé ozdobné kovové pláty na ramenou a nakonec se ze tmy vynořila známá tvář mého spolubojovníka a blízkého přítele Fandrala.

Mé rty opustil zčásti zoufalý, zčásti překvapený zvuk. Myslela jsem - ne, doufala jsem, že ze skupinky mých přátel zajali jen mě! Fandral nevypadal tak zničeně jako já, nicméně stopy po lítém boji byly znát jak na jeho tváři, pokryté drobnými rankami, tak na jeho oblečení i zbroji - vypadal jak kdyby ho vyhrabali z nějaké hromady sutin, byl naprosto špinavý a zaprášený.

"Sif...," oslovil mě, lehce otřesený, asi nečekal v jakém stavu mě uvidí. Jelikož jsem stále měla v puse roubík, neřekla jsem nic. Pouze jsem se upřímně v duchu podivila, proč se můj přítel Lokimu nebrání, nebyl nikdy zvlášť poddajný typ. Ale po chvilce mi to došlo - na rukou i nohou měl těžké okovy a na nich vyrytá zaklínadla v runách - kolem vzácného kovu byla jemná zelenkavá záře, viditelná i mým očím - Loki se určitě dokonale zabezpečil - koneckonců jinak by ani nemohl vyhrát.

Bylo jasně patrné, že díky zmíněným magickým okovům se světlovlasý muž pohybuje pouze s námahou a stěží, nicméně na hrdosti a vzteku mu to absolutně neubírá. "Pusť ji, Loki," ucedil Fandral skrz zuby a otočil se k Lokimu, který se jen pobaveně zasmál.

"Jak hrdinské," pronesl teatrálně, načež se napřáhl a vší silou praštil Fandrala pěstí do břicha. Dotyčný se zkroutil bolestí, ale nevydal ani hlásku. Přivřela jsem oči, na tohle se mi nedívalo nijak dobře. Loki potom upřel svůj pohled na mě. "Ještě řekni, ať ji ušetřím a místo ní si nechám tebe a dojetím se rozpláču," uchechtnul se cynicky.

Potom přistoupil ke mně a prudce mě chytil za vlasy, až mě zabolelo v týle. Potom zvedl můj pohled k sobě. "Tohle je teď můj svět a moje pravidla. Ty jsi chtěla utéct a musíš proto pocítit trest. Je sice lákavé vymlátit z tebe duši, ale jednak je to trochu nuda a druhak tě ještě možná budu potřebovat v, ehm... pohledném stavu," řekl a volnou rukou mi odepnul roubík.

Ztěžka jsem zahýbala ztuhlou čelistí a cítila, jak mi od spodního rtu skanul pramínek slin. Vrhla jsem na Lokiho zuřivý pohled, ale on se zatvářil blahosklonně. Rukou, která mi odepla roubík, mi přejel po tváři, až jsem se otřásla vztekem a odporem.

"Proč bych měl vlastně fyzicky trestat tebe? Ještě jednou zkus něco podobného a jiná nevinná bytost bude trpět za tebe. Snad tohle bude dostatečně výmluvný příklad," odvětil posměšně a pustil mou hlavu, načež se vrátil zpět k Fandralovi. Potom provedl magické gesto pravou rukou a okovy na Fandralových rukou a nohou se rozpojily, načež se ze země samy zvedly poházené řetězy, zeleně se rozzářily Lokiho magií a připojily se k okovům, načež přimotaly překvapeného muže k nejbližšímu opěrnému sloupu tak, že měl nohy znehybněné u sebe a ruce vytažené nad hlavu.

Potom se v Lokiho pravé dlani objevila lesklá dýka se zlatou rukojetí. "Ne!!!" vykřikla jsem a zazmítala se v okovech, přestože mi bylo okamžitě jasné, jak marné to je. Loki se ušklíbl. Potom přistoupil k Fandralovi blíž a napřáhl se. "Ne!!!! Loki!!!!" vřískala jsem a hlavou mi prolétlo, jestli je Loki opravdu tak šílený a krutý. V tu chvíli Loki bodl.JE. Opravdu je takový.

Použila jsem veškeré sebeovládání na světě, aby mi nezvlhly oči. Pohlédla jsem na Fandrala a na rudou skvrnu na jeho hrudi, rozšiřující se strašidelně rychle. Fandral byl v tu chvíli ve tváři ještě bledší než předtím, viděla jsem, jak se ze všech sil snaží zůstat při vědomí. I při tom všem se pokusil mým směrem vyslat povzbudivý úsměv.

Nedokázala jsem odtrhnout svůj pohled od jeho tváře ani ve chvíli, kdy se Loki napřáhl a bodl podruhé. Fandralovo tělo v ten moment veškerý boj definitivně vzdalo. Naposledy se napjalo v poutech a potom zvadlo jako loutka s přestřihanými provázky. Jeho hlava bezvládně klesla k jeho hrudi, byl to jasný konec.

V prostoru zavládlo ticho, Lokiho podřízení stáli kolem s netečnými pohledy upřenými do prázdna, Loki se vítězoslavně šklebil... a já?

Měl pravdu. Tohle bylo horší než kdyby mě tady těch pět floutků dvě hodiny tlouklo do bezvědomí. Mockrát horší. Nesrovnatelně horší. Vidět, jak má blízká osoba vyhasíná pod tíhou mých vlastních činů byla strašná jako nic na světě.

Cítila jsem, jak moje vlastní svaly vypovídají službu, ale poloha, do níž mě spoutali, mi neumožnila ani sesypat se bezvládně na zem. Loki stál a usmíval se jak šílenec, evidentně spokojený sám se sebou.

"Ty odpornej, hnusnej, zkurvenej sráči!" vřískla jsem a dusila se vztekem, smutkem a bezmocí. "Až se odsud dostanu, tak tě nic a nikdo v devíti světech nezachrání, to si piš!" zaječela jsem a Lokiho vítězoslavný škleb se změnil na výraz chladný jak všechen led světa. Dvěma mocnými kroky byl zpět u mě a sevřel mou bradu mezi prsty tak pevně, že mi do očí vhrkly slzy bolesti.

"Až na menší detail, holubičko. Ty se odsud nedostaneš. Zapomínáš na to, že sem už teď Ódinova vůle nedosáhne, nikdo ti z Ásgardu nepřijde na pomoc. Patříš mně. A neboj se, tady moji chlapci udělají vše pro to, aby sis to navždy dobře zapamatovala," odsekl agresivně a potom mě konečně pustil - v okamžiku, kdy jsem se už upřímně obávala, že má čelist tlak jeho prstů nevydrží už ani vteřinu.

Prudce jsem se nadechla ve snaze získat zpět trochu rovnováhy, ale hlava se mi točila, bylo toho moc. Dlouhé dny hladu, výprask, pokus o útěk a rána do hlavy, smrt blízkého kamaráda a absolutně žádné nadějné vyhlídky... Před očima se mi zatmívalo.

"Odveďte ji k těm ostatním a zařaďte do výcviku, bude se nám hodit," pokynul Loki svým nohsledům a vůdce skupinky mě popadl za rameno. "Cože???" prolétlo mi hlavou těsně předtím, než to můj vyčerpaný organismus konečně vzdal...

---

Jestli jsem měla pocit, že nejhorší místo, kam se dá v životě dostat, je Helheim, tak jsem se pletla. Bylo to třicáté-šesté patro bývalé hlavní budovy SHIELDu, kterou si Loki z provokace vybral za své sídlo poté, co bojovníci Chitauri povraždili většinu místních agentů. Ti, co přežili, buď utekli, nebo se přidali k Lokimu a prokázali mu svou věrnost tím, že udali či pozabíjeli své zbývající kolegy.

A jak jsem se to vlastně dozvěděla? Na patře 36 jsem skončila s dalšími minimálně třemi tucty žen a dívek, z nichž některé jsem už viděla dole ve sklepení, když je vojáci vlekli sem. Všem nám byl na pravé rameno vypálen cejch ve tvaru dvou hadů spletených do sebe - Lokiho symbol - aby bylo jasné, že patříme jemu, všechny do jediné.

Jedna z nich, Felicia, krásná drobná blondýnka s dlouhými vlasy mi jednu z prvních nocí, kdy jsme jedna vedle druhé ležely na tvrdých matracích položených přímo na betonové podlaze, vyprávěla, jak se tajně mezi troskami New Yorku vypravila najít v rozmlácených a vyrabovaných obchodech něco k snědku a na cestě ji chytili vojáci Chitauri - a ona skončila tady.

Vyprávěla mi o tom, co se dělo v ulicích poté, co můj vlastní příběh byl utnut jediným bleskem z Thorova kladiva - a nic mě nemohlo uvrhnout do hlubší deprese a beznaděje - vypadalo to, že není cesty zpátky. Felicia nevěděla, jak skončil Thor ani ostatní z Avengers - až na Černou vdovu.

A pokud mluvíme o Černé vdově - ta skončila na patře 36 s námi. "Jak se sem dostaneš, už není cesty ven," řekla mi jednoho večera Felicia, počkala až usneme a stráže zhasnou, načež si střepem zrcadla tajně ukradeným v umývárně přeřezala obě zápěstí. Když jsem se ráno probudila, objevila jsem už jenom její chladnoucí tělo v kaluži krve. Páteří mi projel ledový osten - ano, je odsud cesta ven, ale nejspíš pouze v rakvi...