Bez naděje...

Bez naděje 42.

Tak tu máme další kapitolu :-) Nepřipadá vám to už dlouhé? :-) Já osobně už skoro zapomínám začátek :-P :-)))) Enjoy :-)

***********************************************************

*Lady Sif*

Byla krásná vlahá letní noc, z keřů a stromů se ozývali cvrčci a noční ptáci a já kráčela jednou z překrásných květinových zahrad, které obklopovaly Ásgardský královský palác. Hustá zelená tráva mě šimrala do bosých chodidel - na sobě jsem měla to samé šedé Midgardské pyžamo složené z tílka a kraťásků, které jsem měla, když jsem šla spát.

Jen tak jsem se procházela a vdechovala čerstvý noční vzduch, ani jsem nevěděla, kam jdu, než jsem v dálce u jedné z cestiček vysypaných jemným pískem zahlédla bílou dřevěnou lavičku, na které někdo seděl. Udělala jsem pár dalších kroků a dech se mi zatajil - silueta postavy s dlouhými černými vlasy byla velmi povědomá...

"Loki!!!" vyjekla jsem radostně. Jmenovaný ke mně otočil hlavu a zářivě se usmál. Potom vstal a napřáhl ke mně ruce. Rozběhla jsem se k němu a za pár dalších okamžiků jsme si padli do náruče. Loki mě náruživě políbil a v tom polibku bylo všechno - touha, smutek, láska, vztek, lítost, chtíč...

"Jak jsi to udělal?" zašeptala jsem mezi polibky.

"Moc jsem si přál se ti zdát," odpověděl mi a zabořil prsty do mých vlasů, přitáhl mě zpět k sobě a líbal tak, až mi docházel dech.

"Tohle je sen?" zeptala jsem se, když se naše rty oddělily.

"Bohužel..."

"Strašně mi chybíš," vydechla jsem.

"Ty mně taky, Sif," zašeptal a těsně mě k sobě přitiskl.

"Chci zpátky k tobě," zakňučela jsem jako malá holka.

"Neboj se, najdu si tě," uklidnil mě a políbil mě do vlasů.

"Ale oni tě chtějí dostat, Loki," namítla jsem a sevřela jeho tvář do dlaní. Usmál se na mě.

"Neboj se, nejsem zrovna snadné sousto," řekl.

"Mám o tebe strach... bůhví, jak se sem dostal Thor... určitě tě z Ásgardu nějak sledují," řekla jsem.

Loki se nadechnul, aby něco řekl, ale v ten okamžik můj sen přetrhl jakýsi protivný zvuk...

---

Probudilo mě rázné zaklepání na dveře a tichý dívčí hlas za nimi. Patřil podle všeho Natashe.

"Sif, spíš?"

Ospale jsem zamžourala na tablet ležící na nočním stolku - byly tři hodiny ráno. Ještě abych nespala...

Vyhrabala jsem se z postele a došourala se ke dveřím.

"Už ne," hlesla jsem s povzdechem, když jsem pootevřela dveře.

"Můžu dál?" zeptala se Natasha tiše. Pohlédla jsem na ni. Nazrzlé vlasy měla stažené do nedbalého culíku, na sobě podobné šedivé pyžamo jako já. Ve tváři měla strhaný výraz a pod očima tmavé kruhy. Pustila jsem ji dovnitř.

"Špatný sen?" zeptala jsem se. Natasha jen přikývla a zničeně dosedla na mou postel. Pak bylo dlouho ticho.

"Myslím, že už nikdy nebudu s nikým spát," pronesla po tak dlouhé době, že už jsem myslela, že už snad ani nepromluví. Sedla jsem si na postel kousek od ní. Bylo jasné, že ono hromadné znásilnění, jehož jsem byla onehdá svědkem, bylo jen začátek toho, co Natasha na patře 36 zažívala dál.

Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem mlčela. Chtěla jsem ji utěšit, obejmout, uchlácholit... Ale nevěděla jsem, jestli je to vhodné, tak jsem seděla jak pecka.

"Mrzí mě to," vymáčkla jsem ze sebe po chvíli. Natasha se hořce pousmála.

"Proč?"

"Je mi líto vás všech. Marie, tebe, těch ostatních holek... Dopadla jsem oproti vám o dost líp."

A teď řeším něco, co by nevyřešil ani Hamlet...

"Myslíš?" usmála se na mě Natasha vědoucně. Zmateně jsem zamrkala.

"Naopak, jsi na tom hůř. My máme koho nenávidět, komu se mstít, proti komu teď jít. To ty... proti němu jít nechceš... mám pravdu?"

Nervózně jsem poposedla na posteli. Sakra. Je ta holka snad jasnovidec, nebo co? Na ústní odpověď jsem neměla, jenom jsem neurčitě trhla rameny. Potom jsem upřela svůj pohled na Natashu, která neurčitě zírala před sebe. Pak jsem se zarazila. Je špiónka. Je expert na tahání informací z lidí. Co když ji sem Fury poslal, aby ze mě dostala, co on nedokázal?

"Já... chci aby stanul před spravedlností," řekla jsem nakonec, aby si nemyslela, že má pravdu.

Natasha neurčitě přikývla a potom se na mě podívala unavenýma očima. Byla stejně strašidelně pohublá jako já před pár měsíci. Na zápěstích měla dosud nezhojené odřeniny - památky na provazy a okovy. Nenáviděla jsem ty hajzly kolem Murphyho najednou zase o něco silněji.

"Jestli chceš... můžeš zůstat tady u mě," navrhla jsem jí a z plastového boxu pod postelí jsem vytáhla rezervní deku. Natasha se na mě vděčně usmála.

"Snad se sem nějak vejdeme," řekla jsem a obě jsme se začaly ukládat vedle sebe na lůžko pro jednoho. Stálo to celkem dost strkání a smíchu, ale nakonec jsme to zvládly. Vypínač stolní lampičky byl však daleko a já už byla líná vstávat znovu.

"Dobrou noc," zašeptala Natasha a já si už nebyla ani jistá, jestli jsem dokázala odpovědět.

Sen se už nevrátil...

---

Od té noci jsme s Natashou byly skoro jako nejlepší kamarádky. Sedaly jsme si vedle sebe v jídelně, seděly jsme vedle sebe i na poradách, což Fury bůhví proč nesl nelibě - Natasha ovšem nevypadala, že by ji naštvaný postoj jejího šéfa nějak extra znepokojoval. Pobyt na patře 36 jí nejspíš dokonale přerovnal priority.

Podezřívavě se na nás díval dokonce i Thor, který za mnou čím dál častěji lezl jako toulavé štěně, které doufá, že dostane pamlsek a s neomaleností sobě vlastní neustále mlel, jak je mu strašně líto, co se mi přihodilo.

Natasha byla v té době osobou, s níž jsem trávila téměř veškerý čas. Protože byla ve velmi špatném zdravotním i psychickém stavu, nikdo ji nenutil do práce, jejím hlavním úkolem bylo přibrat a dát se zase dohromady.

Často jsme přespávaly jedna u druhé, dívaly jsme se spolu na filmy a dlouhé hodiny si povídaly. Zanedlouho já věděla téměř všechno o ní - o jejím dospívání stráveném v Rudé Komnatě, kde už v jejím útlém věku bylo rozhodnuto o její kariéře špeha a nájemného zabijáka; a ona věděla spoustu věcí o mně. O dětství na Ásgardu, o mé rodině, o mých přátelích, o našich dobrodružných výpravách po devíti světech...

Po pár dnech strávených na základně jsme se obě společně rozhodly, že začneme zase něco dělat s naší fyzičkou - ve dvou se to vždycky lépe táhne - proto další dny jsme trávily v posilovně a v tělocvičně. Pořád jsem se cítila frustrovaná, že nemám takovou sílu jako dřív, ale moje tělo pohyb s radostí uvítalo. Naše cvičné tréninky bojových technik zanedlouho se zájmem sledovala spousta agentů a buď nás povzbuzovali, nebo nás začali napodobovat. Byla bych celkem i spokojená, kdyby mi po dlouhé době zase nezačal chybět Ásgard.

A co si budeme povídat, hlavně Loki...

---

*Loki*

Po dlouhých dnech strávených bez Sif se mu konečně podařilo zase celkem normálně usnout - ale byl by možná radši, kdyby nespal. Ve snu se totiž opět nějakým způsobem propojil s Ásgardem - a byl svědkem rozhovoru jeho nevlastního otce s nevlastní matkou. A díky tomu mu začalo docházet, jak se stalo to, že Thor se mohl vrátit zpět na Zem....