Bez naděje...

Bez naděje 46.

Tak tu máme další kapitolu :-) zase trošku drama :-) Enjoy :-)

*******************************

*Lady Sif*

Ódin pomalu kráčel rozmlácenou místností směrem k nám a pod botami mu skřípalo rozbité sklo a kousky zdiva.

"Co se tu stalo?" odvětil místo pozdravu.

"Otče...," řekl Thor.

"Vaše Veličenstvo," řekla jsem já. S Thorem jsme od sebe urychleně odskočili a začali si oprašovat oblečení. Tony s Furym o trochu ucouvli, ale nepřestávali nás obezřetně pozorovat.

"Trochu jsme se nepohodli," vysvětlil Thor, když Ódin znovu obrátil hlavu jeho směrem. Kupodivu to Ódin dále neřešil - nejspíš byl na něco podobného zvyklý z domova, přecejen vychovával dva syny, kteří se nikdy klidnou povahou nepyšnili.

"Rád tě zase vidím, Thore," řekl Ódin a oba muži se krátce objali.

"I vás, Lady Sif," řekl mně a zlehka mi pokynul. Potom jeho pohled zabloudil k posteli, na níž ležel Loki a byl bělejší než bílá zeď za ním.

"Dostal jsem od tebe zprávy o zranění tvého bratra, Thore. Pověz mi, co se stalo," řekl Ódin a pomalu došel k posteli. Thor za ním.

"Zasáhl ho můj blesk. Asi jsem to přehnal. Měl se už dávno probudit," řekl po chvíli neochotně. Ani to Ódin nekomentoval, jenom se zlehka naklonil nad Lokiho a dotkl se jeho čela.

"Zvláštní," zašeptal. Potom zvedl dlaně a obě je přiložil pár centimetrů nad Lokiho hrudník. Poté začal pronášet mně neznámé kouzelné formule, z jeho dlaní vycházelo jemné nazlátlé světlo, ale Loki se stále ani nepohnul.

Naše obecenstvo, čítající Natashu, Tonyho a zástup zaměstnanců, kteří se zvědavě přibíhali podívat, v čele s Furym, ze kterého se téměř viditelně vzteky kouřilo, stálo jen tiše opodál a zíralo. Thor nahlížel otci přes rameno a mně  se dělalo špatně od žaludku, točila se mi hlava a třásla se mi kolena. 

Ódin po chvíli, která klidně mohla být i hodina, zvedl hlavu a ve tváři měl cosi, co nápadně připomínalo obavy, ne-li starost. Překvapilo mě to - domnívala jsem se, že Lokiho osud i zdraví mu budou úplně jedno.

"Je to s ním vážné," pronesl k Thorovi a mně - s Midgarďany poblíž se vůbec nezatěžoval - choval se jako kdyby tam ani nebyli. Definitivně mi spadlo srdce až do žaludku.

"C-co s ním je?" odhodlala jsem se, zatímco Thorovi se ve tváři znovu usadil onen výraz nakopnutého štěněte. Ódin obrátil tvář mým směrem a dlouhou dobu mě zkoumavě pozoroval od hlavy až k patě, až jsem si začala připadat jako před katedrou ve škole. Chybělo jen, abych zčervenala.

"Co vás vede k takové starosti o mého syna, Lady Sif?" zeptal se Ódin po té trapné mlčenlivé chvíli, kdy já nevydržela a sklopila oči. Trhla jsem rameny.

"Sblížili jsme se," řekla jsem tiše a zabodla pohled do podlahy. Ódinův pohled do mě propaloval díru - odjakživa totiž Thorovi rodiče i ti moji doufali, že se jednoho dne vezmeme my dva - moje rodina byla  bohatá a vlivná, byla jsem tedy pro Thora perfektní partie. Brali to vlastně jako hotovou věc, až na to, že mě Thor nikdy extra nezajímal a on se mnou chtěl jen příležitostně spát - byl princ, o jeho přízeň se přetahovala spousta jiných dívek a on rozhodně nebyl lakomý. Má odpověď však přímo nenaznačila, co mezi mnou a Lokim proběhlo - a doufala jsem, že se v tom Všeotec nebude rýpat.

"Pak vás asi nepotěším, Lady Sif," řekl Ódin a já k němu zvedla pohled zpět. Sevřel se mi žaludek a hlava se mi zatočila.

"Blesk z Mjolniru skutečně narušil jeho magickou a životní sílu, jak si myslel tady Thor. Což ale znamená, že už by se měl i tak dávno probudit - to, že ještě spí, není dobré. Stejně jsem přicestoval, abychom ho dopravili na Ásgard, takže naši léčitelé nám již brzy poví více," odvětil Ódin. Naprázdno jsem polkla. V ten moment se odhodlal Fury. Mocnými kroky přeskákal trosky stolu a stanul vedle nás.

"Moment moment. Loki spáchal tady na zemi mnoho zločinů. Měl by být souzen podle našich zákonů," pronesl směrem k Ódinovi, který na něj hleděl pohledem někoho, kterému kolem hlavy poletuje otravná moucha.

"Loki je Ásgarďan. Jestli má být někde souzen, tak na Ásgardu - a tak se také stane," odvětil Ódin studeně a po Furym se sotva podíval. Rozuměla jsem tomu, pro většinu severských bohů byli Midgarďané malí, slabí a nicotní, vůbec se jimi nezabývali. Fury vztekle zafuněl.

"Loki zničil celý New York a jeho spojenci spoustu měst po světě jenom kvůli tomu, že vyšiloval z toho, že mu vaše rodina tajila, že je adoptovaný. Bylo by rozhodně fér, abyste VY teď nějak odčinili, co tu vaše rodina napáchala," odsekl Fury vztekle a já v duchu musela uznat, že na tom vlastně něco je.

"Když se my pozemšťané pohádáme s příbuznými, taky možná něco vzteky rozmlátíme, ale rozhodně ne půlku něčí planety. Jste bozi, ale chováte se jako naše děti. Kdo vám dal právo ničit cizí světy?" ječel Fury a Ódin ho šokovaně pozoroval. Bylo jasné, že takhle drzý k němu ještě žádný smrtelník nikdy nebyl.

Stála jsem, pozorovala střídavě oba dva a žaludek se mi zvedal čím dál víc. V puse jsem měla najednou strašně moc slin, motala se mi hlava a podbřišek se mi svíral křečovitou bolestí. Co to krucinál je? Proč je mi tak zle?

"Pošleme Ásgardskou armádu, aby pochytala Lokiho poddané a pomohla vám odstranit škody. Ale mého syna si rozhodně odnesu s sebou," odvětil Ódin kategoricky a klepl svým zlatým žezlem o podlahu. Podívala jsem se na něj s lehkým šokem. Pořád považuje Lokiho za svého syna?

"A co když vám to nedovolíme?" řekl Fury a postavil se tam, kde předtím bývaly dveře. Ódin se teatrálně rozesmál.

"Nebuďte směšný, Nicku," ozval se odvedle Tony. "Koukněte se, jak to tady rozmlátili tihle dva. Fakt myslíte, že je zastavíme, když se k nim přidá i on?" poznamenal poměrně trefně. Fury po něm hodil nespokojený pohled.

Bolest v mém břiše se začala stupňovat a vystřelovat z podbřišku do celého těla, ochromovala mou mysl i tělo... Opřela jsem se jednou rukou o nejbližší zeď a zhluboka se nadechla. Moc mi to ovšem nepomohlo. Můj manévr neunikl Natashe, stojící vedle několika agentů za rozmlácenou příčkou zdi.

"Sif? Co se děje? Jsi úplně bílá," odvětila a vykročila ke mně.

"Není mi dobře," odpověděla jsem jsem mdle. Co to sakra je? Bolest sílila víc a víc, objala jsem si břicho pažemi, ale bylo to k ničemu. Thor s Ódinem otočili hlavy mým směrem a zadívali se na mě.

Bylo mi, jak kdyby mi někdo do spodní části břicha vrazil nůž a několikrát s ním otočil. Vykřikla jsem bolestí a podél zdi se sesunula do dřepu. Ani teď však nepřišla pražádná úleva. A pak jsem najednou ucítila v klíně podivné vlhko.

Překvapeně jsem si strčila ruku za pásek kalhot a když jsem ji zase vytáhla, měla jsem na prstech krev. Vytřeštila jsem oči. Co se to děje?

"Sif?" zopakovala Natasha vyplašeně. A potom bolestivé křeče překročily únosnou mez...

Začala jsem ztrácet půdu pod nohama, viděla jsem jak ke mě naráz vykročilo víc lidí... a pak svět kolem zhasnul jako při cvaknutí vypínačem...