Bez naděje...

Bez naděje 5.

Okej, takže další část. Snad mě ještě pořád máte za relativně duševně zdravou osobu :-D Enjoy :-) a upřímně mě těší, jak kazím neviňátka, že začínají v povídkách hromadně znásilňovat své postavy, muhehe :-D

***************

Další dny byly jen pokračováním v nastalé noční můře. Bylo nám nastíněno, že Loki dostal geniální nápad - na jeho velitelství přece pracovala spousta jemu podřízených mužů - a všichni muži včetně něj si rádi někdy povyrazí - a k tomuto jsme samozřejmě měly sloužit my. A potom začalo to, čemu říkali „trénink" - aneb jak z žen a dívek unesených z domovů nebo z ulic New Yorku udělat slušně řečeno profesionální společnice. Byla jsem si jistá, že mě někdo umlátí k smrti dřív, než se mu něco takového v mém případě povede.

V místnosti, kde jsme všechny společně spaly, panoval přísný režim. V deset večer zhasnout, v šest ráno vstát, potom zkonzumovat velmi chabou snídani, poté obvykle vojáci odvlekli několik nešťastnic a prováděli s nimi bůhví jaké šílenosti, protože dotyčné se večer vracely naprosto vyčerpané, zbité a uplakané. Jejich pláč zněl prostorem ještě dlouho poté, co nám bylo řečeno, že se máme navečeřet, osprchovat a zalehnout.

Všechny jsme vyfasovaly podobné oblečky s krátkými sukénkami a korzety, v nichž jsme se měly pohybovat přes den a v noci jsme spaly v kratičkých saténových košilkách, které nijak neulevovaly pocitu chladu - v celém patře byla až neuvěřitelná zima. A spát pod tenkou vlněnou dekou, to rozhodně nebylo nic moc.

Až teď mi došlo, jak jsem vlastně byla rozmazlená - přesto, že jsem byla válečníkem, byla jsem vlastně zvyklá žít celý život v luxusu. Na Ásgardu jsem bydlela v paláci a spala v hedvábí a saténu, nosila ty nejdražší látky, nejkvalitnější kůži, nejlépe zpracovanou zbroj a z bitev jsem se vracela jako vítěz. Tady mě degradovali na lehkou holku a podle toho se mnou jednali. Moje ego trpělo jako nikdy předtím, přesto jsem mlčela a dělala, co mi řekli ze strachu, koho dalšího z mých přátel přivlečou a zabijí, když se jim vzepřu.

Nevěděla jsem, kde jsou další Avengers teď - s Natashou nás nejspíš úmyslně drželi co nejdál od sebe. A co jsem tak mohla vidět, zubožená byla úplně stejně jako já. Pohublá, zbitá, s kruhy pod očima. Nejspíš ji nechali v cele o hladu dost dlouho na to, aby zkrotla. Ne však natolik, aby se nepokusila vyhledat ona mě...

Jednoho velmi brzkého rána mě probudil prudký proud vody do obličeje. Vyskočila jsem z matrace jako na péru - moje tělo bylo vzhůru dřív než moje hlava. Sotva jsem stihla otevřít oči, když mi došlo, že nechtěná sprcha nebyla určená mně, ale osobě vedle mě. Pětice vojáků držících stráž minulou noc nejspíše podle záznamu z kamer zjistila, že Natasha se večer ve sprchách dohodla s dívkou spící obvykle vedle mě a v noci, když už všichni spali, si s ní tajně prohodila místo. Bohužel se na její prohřešek přišlo dřív, než mě stihla probudit a promluvit na mě.

Za okny bylo ještě šero, vzdálený obzor mírně zlátnul a v dálce několika kilometrů se dál tyčilo zničené město svou posmutněle rozeklanou siluetou. Jeden z vojáků třímal v ruce tlustou hadici, napojenou na vodovod v místě, kde asi dříve bývala kuchyňka, nyní tam byl pouze roh obložený drahou dlažbou, a mířil s ní na Natashu, která se snažila nacpat matraci mezi sebe a ledový proud vody. Bylo nabíledni, že při celé operaci skropili muži i několikametrové okolí, spousta dívek kolem se probudila a teď unaveně a vyděšeně přihlížely tomu, co se děje.

Když už byla Natasha mokrá durch a satén se jí mokře lepil na tělo, rudé vlasy jí visely v pramíncích na záda a na pohublých končetinách naskákala husí kůže, popadl ji jeden z trojice za vlasy a vytáhl do kleku. „Pravidlo číslo jedna: nenavazovat kontakt s ostatními. Pravidlo číslo dvě: nevstávat v noci ze svého místa. Půjdeš s námi, holčičko," řekl jí, ale Natasha jeho názor nesdílela. Bleskurychle se vymrštila a prokopla nejbližšímu chlapovi koleno. Ten zaskučel a složil se na zem, ale další už byli rychlejší. Jeden chytil Natashu za vlasy až vyjekla a druhý jí vrazil ránu pěstí. „Tohle bylo naposled, ty děvko," zasyčel a napřáhl se znovu. V ten moment už ve mně přetekl pohár trpělivosti ve snášení a sledování všeho toho násilí tady. Věděla jsem, že tím nejspíš sobě a někomu dalšímu vyřknu ortel, mé emoce přepraly můj mozek.

Odhodila jsem přikrývku a jak byl chlap skloněný k Natashe, která už teď byla napůl v bezvědomí, vykopla jsem proti němu patou. Trefila jsem ho přímo do nosu - slyšela jsem zřetelně, jak něco křuplo a ten zvuk mi byl dokonalou satisfakcí za to, co se tu v posledních několik dnech dělo. Druhý kop jsem bezpečně situovala do rozkroku a chlap se složil vedle svého kamaráda s prokopnutým kolenem.

Bylo mi jasné, že můj prohřešek nejspíš nezůstane dlouho bez trestu, proto jsem se rozhodla vytěžit z téhle krátké nadvlády co nejvíc. Prudce jsem se vymrštila na nohy a toho, který se na mě řítil teď, jsem zlehka udeřila špičkami prstů do třísel a když se zkroutil, aby se vyhnul přímému úderu přímo TAM, schytal to hřbetem dlaně do brady. Dobře jsem slyšela, jak o sebe cvakly zuby a tak minimálně dva to vzdaly.

Koutkem oka jsem zachytila, jak se otevřely dveře výtahu, počítačový hlas oznámil, že je v patře 36 a z kabiny se hrnula další skupinka vojáků. Teď nebo nikdy.

Zbývali ještě dva z té partičky, která se vrhla na Natashu, bylo jasné, že už toho moc nestihnu, než mě ti příchozí složí, proto jsem ještě rychle naslepo skočila po předposledním z nich - v ten moment mě někdo chytil zezadu pod krkem. Pozdě. Potom jsem ucítila elektrický výboj - paralyzér byl jedna z jejich oblíbených propriet. Moje tělo se v ten moment vypnulo jako hračka na klíček...

---

Když jsem se znovu probrala, ani se mi nechtělo otevřít oči ve strachu z toho, co uvidím. Má zuřivost ze mě už vyprchala a zůstal strach z toho, co nastane teď. Nebála jsem se o sebe, bála jsem se, koho před mýma očima zabijí dnes.

Přeopatrně jsem otevřela jedno oko, abych zjistila, že jsem ve strohé, bíle vykachlíkované místnosti bez oken, u stropu protivně bíle svítící zářivky, od stropu visící háky, kladky, řetězy, podél stěn masivní kovové kříže, ostatně k jednomu z nich jsem byla vestoje připoutaná i já. Regulérní mučírna.

Bylo mi naprosto jasné, že SHIELD určitě má ve sklepě něco podobného, dokonce jsem se domnívala, že tahle místnost tu rozhodně není jediná svého druhu, ale nijak mě netěšilo vědomí, že jsem se tu octla zrovna já zrovna teď. A takhle.

Do mých chmurných úvah vtrhlo odemykání těžkých ocelových dveří - dovnitř vešel onen nechvalně známý světlovlasý muž, který se nám posléze představil jako velitel Murphy. "Vám ale postačí, když mě budete oslovovat Pane," řekl nám však s oplzlým úsměvem při první lekci tréninku.

I tentokrát podle očekávání nešel sám. Doprovázeli ho jako tradičně čtyři muži a vlekli svlečenou, mokrou a otřesně zmlácenou Natashu. Cítila jsem, jak se mi celé útroby sevřely těmi nejhoršími obavami, cítila jsem, jak se mi odkrvují končetiny a záda mi polévá studený pot. To ne. Jen tohle ne...