Bez naděje...

Bez naděje 26.

Tadaaaaaaaa :-) má cenu se omlouvat za prodlevu? Asi už na to dlabete, že? :-D Nebojte, příběh pomalu směřuje k další akci :-)

************************************************

*Lady Sif*

Když se Loki potácivým krokem přiblížil ještě víc k mé posteli, spadlo mi srdce do žaludku. Jsem ještě moc slabá, neuteču, natož abych se ubránila. Přitáhla jsem si deku těsněji k tělu a kolena objala pažemi. Loki klopýtnul a ztěžka se posadil - spíš napůl upadl na okraj postele. Ucítila jsem, jak se znovu začínám trochu třást.

"Sif...," oslovil mě znovu a dýchl na mě další oblak alkoholových výparů. Zvedl se mi žaludek a když po mně potom Loki natáhl ruku, nemohla být má hrůza už větší. Potom mě ovšem vyšokoval snad víc, než kdyby se po mně dál sápal.

Místo toho, aby se po mně dál natahoval, otevřel pusu a pronesl něco, co znělo jako: "Jssssemsetipřřřiššelomluvit...," načež vyčerpaně spadl na peřinu, polovinu těla na posteli, druhou visící z postele. Vytřeštila jsem oči.

"Cože?"

Loki vyčerpaně zvedl hlavu a nějakou chvíli mu trvalo na mě znovu zaostřit. "Omlouvámsssetizavšššechno," vypadlo z něj, načež mu hlava klesla a za několik vteřin už chrápal jako když řeže pilou. Zůstala jsem sedět jako opařená. Opravdu se mi nezdálo, co zrovna řekl? No co, stejně byl opilý pod obraz, v tom případě mají jeho slova zápornou informační hodnotu. Kdykoli se dojímají opilí chlapi, mluví z nich alkohol, ne oni sami.

Opatrně jsem obhlédla situaci - Loki usnul tak nešikovně, že mi přilehl podstatnou část peřiny, přičemž tělem ležel na posteli a nohy mu visely dolů. Smrděl jako bezdomovec a chrápal tak, že by se v tom spát stejně nedalo. Opatrně jsem spustila nohy dolů z postele a rozhodla se přesunout na gauč, nicméně se mi trochu zatočila hlava, takže jsem si vstávání nakonec rozmyslela.

Opatrně jsem zpod jeho těla povytáhla kus deky, přikryla se a lehla si co nejdéle od něj to šlo. Přesto, že jsem myslela, že v jeho blízkosti neusnu, jsem brzy opět ucítila ospalost. Chvíli jsem se tomu bránila - bála jsem se polevit v ostražitosti. Co kdyby se vzbudil a přece jen usoudil, že přece jen není špatný nápad si se mnou užít? Ale potom mi oči nekontrolovatelně spadly a já usnula, zhruba metr od muže, který můj život obrátil v trosky.

---

Sen, který se mi zdál, byl šílený. Znovu jsem prožívala boj s Chitauri v ulicích New Yorku po boku mých přátel a Avengers. Ve vzduchu páchl štiplavý dým, těžký betonový prach a krev. Všude kolem se ozývaly různé rány, výstřely, ale hlavně výkřiky umírajících a raněných. Trhalo mi to uši - teď ve snu zpětně daleko víc než tenkrát přímo tam. Tenkrát mi na pozemšťanech zase tak nezáleželo, vlastně jsem přišla hájit zájmy Ásgardu - a bylo celkem jedno, kolik Midgarďanů přitom padne.

Rozháněla jsem se mečem a nikdy neminula cíl, mí nepřátelé se pod ranami káceli jako párátka, přesto se z oblohy sypali další a další. Kolem se vznášeli obrovští Leviathané a nezastavily je ani budovy stojící v cestě. Jakmile jsem skolila jednoho vojáka Chitauri, hned se naproti mně vyhrnula skupinka dalších a tak dále. Přišlo mi, že už bojujeme bůhví kolik hodin a pořád žádný vývoj k lepšímu.

Volstagg, Hogun a Fandral bojovali společně na ještě vyšší budově blízko té mojí a čelili ještě větší přesile - jeden nepřátelský portál se otevřel totiž přímo nad jejich hlavami. Situace vypadala dost beznadějně.

Potom jsem si najednou všimla, jak se Tony Stark v obleku IronMana prudce rozlétl k jednomu z Leviathanů, proletěl jeho tlamou a po chvíli prorazil jeho trupem na druhé straně. Obrovský biomechanický tvor jako by zevnitř explodoval a zhroutil se k zemi, kde za sebou nechal pořádnou spoušť. IronMan bohužel svůj odvážný útok také neustál a zhroutil se na zem jako plechová loutka.

Koutkem oka jsem se  během boje snažila kontrolovat, jestli se zvedne, nicméně se k tomu moc neměl. Další přiskočivší Chitauri voják se nabodl na můj meč, prudkým pohybem jsem jej vytáhla zpět, zahleděla se Starkovým směrem... a pak se najednou svět divně zpomalil. Vždycky jsem byla dobrá na předtuchy, mockrát mi pomohly vyhnout se nebezpečí, ale teď jsem bohužel nebyla dost rychlá. Uhnout bych nestačila ani kdybych chtěla. Blesku ne.

Záblesk zlatého světla jsem zahlédla jen na tisícinu vteřiny koutkem oka. A potom najednou byla tma...

---

Zprudka jsem otevřela oči a prudce vylétla do sedu. Příběh, který se mi přehrál před očima, mě ve vzpomínkách hodil zpět do oné zatuchlé cely v podzemí této otřesné budovy, proto se mi do hlavy zase jako velká voda vrátila všechna ta úzkost, beznaděj a strach.

Proto jsem si hlasitě oddechla, když mi rozespalé oči nabídly úplně jiný výhled než ponurou betonovou kobku. Seděla jsem na široké měkké posteli plné hebkých bělostných polštářů a přikrývek, pokoj kolem byl příjemný a světlý, bylo brzké ráno... a na druhé polovině mé postele nahlas chrápal Loki.

Vytřeštila jsem oči šokem, než mi došlo, co se v noci vlastně dělo. Loki pořád ležel s nohama visícíma dolů z postele, na břiše a s hlavou opřenou o jednu z paží - tedy přesně v poloze, ve které na postel v noci upadl. Opatrně jsem se odsunula na okraj postele a spustila nohy dolů - alkohol z něj táhl tak moc, že jsem se bála, že se opiju jenom z jeho dechu. Při pohybu jsem však zavadila o prázdnou konvici od čaje a celý tác dopadl i s konvicí, prázdným hrníčkem a podšálkem na koberec, ozvalo se zařinčení a Loki s trhnutím otevřel oči.

Ospale zamžoural a v jeho očích blýsklo zarudlé bělmo. Jestli se to tak dalo vůbec říci, byl ještě bledší než obvykle. Na tváři měl obtisklý vzorek svého rukávu a vlasy mu rozcuchaně padaly do tváře. Jestli se cítil stejně, jako vypadal, muselo mu být opravdu hodně špatně.

Na okamžik vypadal, jako že netuší, kde je a jak se tam dostal, zmateně zamrkal, načež se zamračil a volnou rukou si přejel po pobledlé tváři, jak v něm nejspíše svitlo poznání. Potom padl obličejem zpět do lůžkovin.

"Řekni mi, že jsem se po tobě neplazil," zahuhlal do peřiny. Přesto, co všechno se mezi námi v předchozích dnech a měsících odehrálo, nedokázala jsem se nezačít smát. "Jen trošku," řekla jsem napůl jízlivě napůl pobaveně.

"Promiň," zaskučelo to z peřiny. Potom si Loki deku přitáhl blíž a zahrabal se do ní ještě víc. Ztuhla jsem jako vosková figurína - co že to řekl? Promiň?!

"Já jsem se včera neuvěřitelně opil," vysvětlil mi evidentní fakt.

"Všimla jsem si."

"Midgardský alkohol je dost slabý, ale vůbec jsem nečekal, že po něm bude tolik bolet hlava," poznamenal Loki a pak bylo chvíli ticho, až jsem si říkala, jestli znovu neusnul.

"Loki... nechtěl by ses jít vyspat k sobě?" oslovila jsem ho opatrně. Loki se s námahou posadil a tupě přikývl. Potom se ke mně otočil a jeho krví podlité oči zkoumaly mou tvář.

"Moc si nepamatuju, co jsem včera blábolil, doufám, že nic hrozného," řekl chraptivě. Smutně jsem se pousmála. "Asi by ses docela divil. Vlastně je škoda, že si to nepamatuješ."

Lokiho modré oči se na mě zpytavě zahleděly. "Vypadáš už líp. Jak se cítíš?" zeptal se a mě to trošku namíchlo. Jako kompliment jsem si to rozhodně nedovedla brát.

"Proč se ptáš? Chceš mě co nejrychleji vrátit na patro 36? Nebo mě moct znovu co nejdřív znásilňovat?" vypadlo ze mě. Poznamenal mě příliš, než abych dokázala dělat, jako že jsme staří přátelé. Lokiho tváří se mihlo asi milion emocí od vzteku, zmatku, agrese, nepochopení, k smutku a sebenenávisti. Hlasitě si povzdechl a přejel si dlaní po unavené tváři.

"To bolelo," zaskučel.

"Věci, cos udělal ty mně, bolely ještě víc. A nejen mně, těm ostatním holkám tam dole," vyštěkla jsem na něj. V tu chvíli vypadal, jako by se trochu schlípnul do sebe. Neměl na to žádný argument. Potom se vzpamatoval.

"Vůbec mě neznáš a neznáš ani motivy mého chování," odsekl mi a vstal.

"Nic z toho, co jsi zažil, tě neopravňuje k tomu, abys ubližoval nevinným!" prskla jsem a vstala, abych svým slovům dodala váhu. Bohužel mé tělo dosud nebylo dost zdravé na podobné hrdinské výkony. Pokoj mi začal tančit před očima. Poslední, co jsem byla schopna vnímat, byla jako už poněkolikáté Lokiho náruč....