Bez naděje...

Bez naděje 29.

Oukej, takže jsme zpátky u násilí a prznění neviňátek :-D ale nebojte, k té romantice se ještě dostaneme :-)))))

*************************************

V okamžiku, kdy jsem pohlédla do Murphyho tváře, mnou proběhlo asi milion emocí. Stál několik metrů ode mě a tvářil se jako kdyby měl druhé Vánoce. S úžasem jsem zaznamenala, že mě nohy překvapivě stále nesou a že jsem nezapomněla dýchat.

"Copak tu děláme, maličká? Tvůj Páníček tě nechává courat samotnou? To od něj není moc prozíravé," odvětil posměšně a já se nezmohla na nic než prázdný povzdech, zalapání po dechu.

Můj prvotní impuls mě vedl sáhnout po amuletu na mém krku, ale zaváhala jsem. Jak bych Lokimu vysvětlila, co dělám tady dole? Mohla bych mu říct, že se výtah porouchal a já sem dojela omylem. Ale z kamer by pak snadno zjistil, že jsem se tu s někým bavila - a nejspíš i o čem.

Stejnětak bylo jasné, že by se určitě dalo zjistit, jaké tlačítko jsem ve výtahu ve skutečnosti zmáčkla. Jestli něco Loki nebyl, tak naivní či důvěřivý. Jak bych mohla chtít lhát bohu lží?

Nebo by se mi podíval do mysli a zjistil by, že jsem chtěla utéct. Určitě by se podíval. Obešla mě hrůza stokrát větší než ta, kterou jsem pocítila ve chvíli, kdy se tu objevil Murphy.

Loki svou důvěru nedá jen tak někomu - mně ji teď dal a já ho zradila. Byla jsem si jistá, že trest, jaký mi teď uštědří, bude mockrát horší než to, co jsem zažila dosud.

Trest od Lokiho nebo Murphyho pomsta? I Hamlet by měl jednodušší rozhodování.

Moje zaváhání Murphymu stačilo k překonání vzdálenosti, která nás dělila. Sadisticky se šklebil. Bylo mi absolutně jasné, že jestli jsem ho nepřeprala předtím, tak teď nemám pražádnou šanci.

Přesto jsem proti němu učinila zoufalý výpad, ale onen osvědčený dvojúder na spodek břicha a bradu neměl v jeho případě žádný efekt. Jednak byl dokonale vytrénovaný a druhak jsem teď zkrátka byla příliš slabá.

Bez potíží můj útok odrazil a k zemi mě poslal jedinou fackou. Udeřil mě tak šikovně, že jsem se při pádu silně uhodila do týla o zeď a podél ní se svezla na hrubou betonovou podlahu.  Před očima se mi roztančila různobarevná kola a moje tělo se změnilo v tělo hadrové panenky.

V puse jsem cítila železitou příchuť vlastní krve a žasla, že mám všechny zuby a celou lebku. Vstát a utéct, natožpak bránit se, bylo zhola nemožné. Okraje zorného pole se mi ztrácely ve tmě a zvuky mi zněly jako kdybych měla v uších vatu.

Kdesi v pozadí jsem slyšela Mariu skrz okénko ve dveřích  hystericky ječet něco ve smyslu, že je Murphy nechutné prase a má mě nechat na pokoji, ale já byla totálně vyřízená.

Jenom jsem si v duchu opakovala, ať je ta nešťastná holka už proboha zticha. Ať na sebe neupozorňuje, jinak skončí jako já nebo Natasha.  že jsem se s ní bavila. Ať nedává najevo, že máme něco společného, ať není další nevinnou obětí, která zaplatí za moje činy.

Úplně bez námahy mě Murphy zvedl ze země a vlekl s sebou jako pytel písku. Tohle je konec, říkala jsem si v duchu. Jestli mě teď bude chtít mučit, nevydržím to ani pět minut. Nebo mě zavře do sklepa a pustí na mě Chitauri? Zabije mě?

Kupodivu se však Murphy spokojil s něčím o moc prozaičtějším. Ještě mě ani nedotáhl moc daleko a zastavili jsme. Uslyšela jsem, jak prsty navolil kód na číselníku u jedněch dveří, otevřel je, strčil mě dovnitř a stiskl vypínač na stěně. Jediná žárovka u stropu zalila místnost slabým žlutavým světlem.