Bez naděje...

Bez naděje 43.

Tak tu máme další pokračování - omlouvám se za prodlevu, hodně se toho událo a bylo velmi málo času na psaní :-/ A už zase spějeme k akci :-)

********************************************

*Lady Sif*

Ležela jsem na břiše na posteli a polštář pod mým obličejem byl slzami rozmáčený skrz naskrz. Brečela jsem jako želva, otřásala se v mohutných vzlycích, rozsvícená byla opět jenom malá lampička na stole a vedle mě na krajíčku postele seděla Natasha a nerozhodně mě hladila po zádech. Probudila mě poté, co jsem mluvila ze spaní, což by rozhodně nebylo až tak zlé - kdybych ve spánku nevolala to jediné jméno, které tady na všechny působí jako rudý hadr na býka.

"Tak strašně mi chybí," fňukala jsem do polštáře, čeho jsem byla plná, to už se nedalo udržet uvnitř - Natashe jsem v návalu smutku a stesku všechno vyklopila. Ano, riskovala jsem, že to teď poběží vyklopit Furymu, ale prostě to ze mě vyletělo poté, co se zeptala, proč ho volám ze spaní.

"Jsem úplně blbá," přešla jsem do sebereflexe o pár minut později - Loki byl tím, kdo mohl i za její utrpení a já jsem si s ním začala. "Ale nejsi," ozval se klidný Natashin hlas za mými zády.

Přetočila jsem se na bok a upřela na ni jedno uslzené oko.

"Promiň, musíš mě mít za úplnou krávu," fňukla jsem. Natasha se tiše uchichtla.

"Proč?"

"On... způsobil všechno to zlo tady... a já si s ním začala," vysvětlovala jsem zmateně. Natasha pokrčila rameny.

"Thor si myslí, že většina toho zlého by se nestala, kdyby Lokiho při pádu prázdnotou nezachytil Thanos. Ten prý má skvělé přesvědčovací schopnosti," odvětila. Ironicky jsem se ušklíbla.

"Schopnosti... no, dá se to tak říct." Dovedla jsem si živě představit, jakým způsobem asi Lokiho přiměl ke spolupráci.

"Tak vidíš. Neříkám, že je svatý, zdaleka ne. Je to narcistický ego maniak s násilnickými sklony. Ale některé jeho činy se dají pochopit," shrnula to Natasha. Vlastně měla i pravdu.

Tupě jsem přikývla a popotáhla.

"Asi máš pravdu. Děkuju."

Natasha mi stiskla ruku.

"Za málo..."

---

*Loki*

Zrovna se chystal uložit k spánku - žil totiž v naději, že se mu ve spánku podaří znovu spojit se Sif, že ji bude moci pohladit a políbit - třeba jenom takto. Pátrání po ní bylo zatím neúspěšné a ona sama mu zatím v předchozích snech nestihla přesněji popsat, kde se tajná základna nachází. Byl zoufalý. Nikdy nevěřil, že se bude cítit tak ztracený a sám, zvlášť poté, co desítky a stovky let sám sebe přesvědčoval, že nikoho nepotřebuje.

Místo toho se mu do snu zhmotnila jeho nevlastní matka Frigga. Vlastně věděl, že to musela udělat schválně, že se s ním chtěla setkat, byla mocnou čarodějkou a velmi zdatnou telepatkou. Najednou spolu stáli na jedné z teras zámeckého paláce, kde s ní sedával jako malý a ona mu vyprávěla nejrůznější příběhy ze všech koutů devíti světů. Stále si dokázal přesně vybavit vůni čajových růží, popínajících se po tlustých pískovcových sloupech - byly tu i teď, světle růžové, krásné - vždycky, když vzpomínal na domov, vybavil si je. U srdce ho píchlo, nebylo co si namlouvat - cítil stesk. Ale cítil i vztek.