Bez naděje...

Bez naděje 56.

Tak tu máme předposlední kapitolu mé nekonečné série :-) Ale nebojte, ještě pro vás mám Unpredictable, plánuji další kapitolovku a bude dokonce i Bez naděje druhý díl - už ho mám lehce promyšlený :-) takže brečet můžete jen trošku :-) Enjoy :-)

************************************

*Lady Sif*

Klečelo přede mnou už hodně chlapů. Někteří žadonili o mou přízeň, někteří prosili, ať je nechám žít, případně ať milosrdně ukončím jejich trápení... ale poprvé přede mnou někdo klečel, aby se zeptal na otázku: "Chceš si mě vzít?"

Zrovna jsem vyšla z koupelny, kde jsem si dopřávala ranní hygienu po noci strávené záležitostmi, nad kterými by se citlivější duše červenaly od hlavy až k patě; a za dveřmi vedoucími z koupelny do ložnice klečel Loki. Klečel. Přede mnou. Na měkkém koberci s fialovozlatým vzorem, celý nahý - asi jak rovnou vylezl z postele a nezatěžoval se oblékáním.

Mezi prsty držel jemný prstýnek s blyštivým kamenem a ptal se mě, jestli se stanu je ho ženou. Ve tváři měl výraz, který jsem u něj neznala a z nějž by byla většina lidí naprosto v šoku. V tom výrazu byla láska, naděje, vzrušení, ale i trocha strachu. Tušila jsem, že se mě na to dříve nebo později zeptá, viděla jsem to v jeho mysli těsně po dokončení našeho rituálu, přesto jsem teď byla dojatá jako nikdy.

Nemohla jsem odpovědět jinak, než: "Ano."

Nechala jsem si navléknout ten krásný diamantový zázrak na prst, potom Loki prudce vstal a zvedl mě do náruče.

"Jsi naprosto úžasná. Dokonalá," řekl a přidusil mě v polibku, načež mě v náruči donesl až k posteli a hodil mě na ni. "Ale jinak je ještě moc brzy na to, abychom vstávali," pronesl poťouchle a spěšně vylezl za mnou...

---

Uplynulo několik měsíců a v Ásgardu se chystala naše svatba. Ani můj otec se už na nás nedíval s nevolí, smířil se nejspíš s myšlenkou, že bohatě stačí, když si vezmu jakéhokoli Ásgardského prince, ne toho staršího. Vzhledem k tomu, že se jednalo právě o královskou rodinu, příprav bylo tolik a byly tak velkolepé a přehnané, že jsme my sami měli chuť někam utéct a počkat, až se na to celé vlastně zapomene.

Nás dva nezajímalo, co bude servírováno na slavnostní tabuli, v jakých barvách bude výzdoba nebo co mají mít na sobě obsluhující u stolu. My jsme se chtěli prostě vzít a nic víc. O to víc se ovšem v přípravách realizovaly obě naše matky i moje sestra - všechny tři dokázaly nekonečné hodiny debatovat o svatebním dortu, květinách na výzdobu či šatech pro družičky. Já a Loki jsme se ovšem pokaždé s nějakou výmluvou vytratili a radši strávili den v horách nebo projížďkou na koních. Ale nějak jsme to přežili a nastal náš den D.

Stála jsem uprostřed své převlékárny a kmitalo kolem mě tak dvacet lidí. Služebné mě převlékaly do šatů, líčily, česaly, rozplývaly se nad tím, jak mi to sluší... a já si připadala jako v jiném světě. Fakt se vdávám. Já, která jsem nejradši lítala na koni po bitevním poli, kosila nepřátelské šiky, spala v polních stanech, zapíjela vyhrané bitvy a vůbec se chovala spíš jako chlap - se vdávám.

Stála jsem před velkým zrcadlem a málem jsem se nepoznávala. Z naleštěné skleněné plochy na mě hleděla cizí dospělá žena, už ne dívka, která na sobě měla krémově bílé šaty s přiléhavým živůtkem a širokými krajkovými ramínky, rozevlátou sukní a dlouhatánskou vlečkou, pošité lehoučkou, ručně šitou krajkou a malými drahými kamínky. Ve složitém drdolu spleteném z mých dlouhých vlasů byla zapletená čelenka s krajkou a drobnými kamínky - stejně tak jako na šatech - a celý účes byl dokonale doplněn jemným makeupem ve světlých tónech.