Bez naděje...

Bez naděje 22.

Omlouvám se za dlouhatánskou prodlevu - nějak nebyl moc čas - hezké počasí, malé mimino, grilovačky, mejdany a tak :-) nějak se mi ten příběh stáčí jinam, než jsem původně chtěla, ale uvidíme :-D třeba překvapím sama sebe :-)

*************************************************

*Lady Sif*

Když jsem se probudila, byla jsem v místnosti úplně sama. Nedovedla jsem říct, jestli je den nebo noc, vlastně ani netuším, jak dlouho jsem byla mimo a jak dlouho jsem spala. Přeopatrně jsem se posadila na posteli a ignorovala fakt, že se mi točí hlava a horečka na mě útočí svými horkými vlnami. Musela jsem zkrátka využít toho, že mě nehlídají...

Pomalu jsem odhodila přikrývku a tentokrát jsem o něco opatrněji vytáhla kanylu zavedenou v mé paži. V hlavě se mi přitom stále přehrávaly okamžiky, kdy jsem zavřela oči ve vaně plné mé vlastní krve a začala se propadat a propadat... a bylo tam krásně ticho a nic mě netížilo a nebolelo.... Aniž bych to nějak ovlivnila, do mých očí se už zase draly slzy. Udělám to zase... a teď se nesmím nechat zachránit.

Spustila jsem nohy z postele a chvíli seděla, aby se mi do nich znovu vrátil alespoň nějaký cit a přitom jsem se snažila rozehnat barevná kola před očima. Po předchozích zkušenostech jsem se už opravdu nechtěla rozplácnout na zemi a upozornit tak na sebe.

Bůhví jak dlouho to trvalo, než se má chodidla znovu dotkla chladné podlahy. Opatrně jsem zkusila zlehka přenést váhu na nohy, přičemž jsem se stále přidržovala postele. Barevná kola zase o něco zhoustla, tak jsem se znovu posadila a proces zopakovala ještě několikrát, než se mi hlava motala už jenom zanedbatelně. Přesto jsem se opatrně opírala o zeď a nohy před sebe kladla jako kdybych při každém kroku očekávala šlápnutí na minu.

Cítila jsem, že nijak daleko stejně nedojdu, kolena se mi podlamovala a před očima se zatmívalo. Plížila jsem se podél zdi a když jsem došla ke dveřím, opřela jsem se o futra a opatrně vyhlédla ven. Na chodbě byla tma a ticho jako pod hladinou jezera. Někde na jejím konci poblikávala zářivka, jinak bylo všude zhasnuto, až na pár nouzových světel na stěnách.

Potichu jsem se vykradla ven. Po celé chodbě byly proti sobě řady dveří s malými okénky, stejnými jako byly u mého pokoje. Naslepo jsem se vydala tam, kde se nesvítilo doufajíc, že najdu nějakou místnost se zdravotnickým vybavením a budu se tam moci něčím předávkovat, když už ne znovu podřezat.

Plazíc se podél stěny jsem ušla tak tak pár metrů, když se mi hlava zamotala tak, že jsem se sotva urdžela vestoje. Zastavila jsem se a začala se vydýchávat, když vtom jsem uslyšela tiché, téměř neslyšné klapnutí dveří kdesi za mnou.

"Sif? Co tu děláš? Musíš ležet," ozvalo se tiše. Strnula jsem a všechny chloupky na těle mi vstaly děsem. Loki.

Přeopatrně jsem se otočila k němu. "L-Loki..." vydechla jsem. Překvapilo mě, jak unaveně a uváleně vypadá - téměř jako nějaký feťák na dojezdu. Dlouhé vlasy měl zvlněné a rozcuchané, pod očima kruhy, na sobě zmuchlané tílko, které bylo navíc naruby. Na nohou stejně zmuchlané kalhoty a k tomu byl bosý. Pustila jsem se zdi, abych proti němu vztáhla ruce v jednoznačném gestu. "Nechoď ke mně...," vydechla jsem.

Jeho reakci jsem pak už díky houstnoucí tmě téměř nepostřehla, nohy mě definitivně přestaly nést. Potom jsem už jenom zaznamenala, že k pádu na studenou podlahu nedošlo, místo toho mě zachytily dvě silné paže a o tvář se mi otřely dlouhé černé vlasy...