Bez naděje...

Bez naděje 8.

No, už mi příliš mnoho lidí říká, jaký jsem sadista, takže asi budu muset začít s  červenou knihovnou :-) ale prostě do postapokalyptického světa násilí patří, to mi nikdo nevymluví :-) a nebojte, Loki brzy dostane větší prostor.

**************

Stála jsem nahá uprostřed oné známé vykachlíkované místnosti a třásla se zimou. Ruce jsem měla spoutané k sobě a pomocí řetězu a kladky vytažené vysoko nad hlavu. Kolem kotníků jsem měla okovy, připevněné k očkům zapuštěným přímo do podlahy. Mé tělo bylo napjaté tak, že jsem se nemohla téměř hnout a ulevit odkrveným končetinám.

V místnosti jsem byla sama a hlavou mi vířily výčitky - měla jsem se udržet a udělat, co chtěl, takhle za moje chování určitě opět zaplatí někdo jiný. Žaludek se mi sevřel strachem, když se ozval zvuk otevírání dveří.

Zatajila jsem dech - dovnitř vešel napřed Murphy, ve tváři pomstychtivý škleb, a za ním pomalu kráčel jeho zástupce Smith. Naštěstí byli sami a nevedli žádnou nevinnou bytost, kterou by zprznili před mýma očima, naneštěstí bylo jasné, že teď hodlají dát za vyučenou přímo mně.

Oba si v rukou nesli dlouhé kožené biče. Murphy došel až těsně ke mně a sevřel mezi prsty moji bradu.

"Víš, co děláme s holkama, co nám nejsou po vůli?" zeptal se mě jízlivě. Uhnula jsem pohledem a těžce polkla. Věděla jsem moc dobře, strašili nás tím mockrát.

Ty, které se nesmířily se svým novým osudem a nespolupracovaly, byly napřed potrestány přímo tady, poté odeslány dolů na samotku, trýzněny hladem a nakonec buď podlehly, nebo byly předhozeny vojákům Chitauri.

Šuškalo se, že některé byly "odstraněny pro vlastní neschopnost". Každopádně na patro 36 už se zpět nevracely a jejich místo zaujaly jiné, unesené z trosek kdysi slavného města a z uprchlických táborů v blízkém okolí.

Mlčela jsem, protože na jeho otázku nějak nebylo co říct. Bylo mi jasné, že můj osud je zpečetěn. Než se nechat znásilnit Chitauri, to se radši nechám zabít a bylo jasné, že s tím oni žádný morální problém rozhodně mít  nebudou.

Protože jsem stále nereagovala, slova se znovu ujal Murphy. "Nejdřív si spolu pohrajeme tady a potom půjdeš pěkně dolů, abys měla čas se nad sebou zamyslet," zašklebil se, pustil mě, poodstoupil a napřáhl se s bičem.

Když první rána dopadla na moje záda, zalapala jsem po dechu. Bolelo to totiž daleko víc než jsem si dovedla představit. Mé tělo dlouhým hladověním a neustálým stresem ztratilo veškerou odolnost. Spolkla jsem bolestné zasténání, ale v ten moment už bič svištěl znovu.

Dopadl na mé pozadí, jeho konec se mi obtočil kolem pravého boku a rozsekl kůži na břiše. Bolestný sten se vydral ven i přes mé sevřené rty.

Potom se k Murphymu přidal i Smith a začali se v bičování střídat. Nevím přesně jak a kdy se to stalo, ale najednou jsem bolestí křičela nahlas, záda a zadek jsem měla v jednom ohni.

Když jsem měla pocit, že už to dál nevydržím a bolestí omdlím, znovu se ozvalo otevírání dveří. I přes bolestnou agónii mnou projel záchvěv strachu. Vteřinu na to se ve dveřích objevil Loki. Zatrnulo ve mně - naštěstí šel ale také sám.

"Vážně neuvěřitelné, vy jste opravdu úplně bez invence," řekl s hraným údivem, zatímco oba muži se mu krátce uklonili. Loki se na mě dlouze zkoumavě zadíval, prohlížel si celé mé tělo i tvář tak dlouho, až se mi nervozitou roztřásly nohy.

Pak si zamyšleně olízl rty a obrátil se zpět k oběma mužům.

"Ať se osprchuje a upraví. Za třicet minut mi ji přiveďte nahoru, dokončím to s ní sám," řekl. Všimla jsem si, jak Murphy nasadil zklamaný ksicht, vzdorovat se však neodvážil.

Potom Loki napřáhl vpřed pravou ruku, sevřel ji v pěst a poté postupně uvolnil všechny prsty. Cítila jsem, jak okovy na mých rukou a nohou povolily a mé svaly, ztuhlé dlouhou napjatou pozicí, vypověděly také.

Spadla jsem na zem jako pytel ovsa a Loki se na mě pobaveně zakřenil. "A ať je nahoře včas, nerad čekám."

---

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byli jsme vlastně ještě puberťáci, když nás Thor přesvědčil, abychom se vydali do bitvy proti temným elfům, kteří napadli Vanaheim. Neměli jsme moc zkušeností a málem jsme tam v zájmu pomoci bližním všichni zahynuli. Až na Lokiho.

Do té doby nikdo z nás netušil, jak mocnou magií vládne. Do chvíle, než jsme se ocitli na tomto bitevním poli. Dokud se držel zpátky, prohrávali jsme.

Viděla jsem, jak z mých přátel vyprchává energie, jak se dokonce i Thorovy pohyby stávají čím dál pomalejšími... když v tom Loki sesedl ze svého koně a úplně neozbrojený vyšel vstříc dalšímu nepřátelskému šiku.

Nešlo si nevšimnout slaboučké duhové záře kolem celé jeho postavy. Jak vykročil, země lehce zavibrovala jeho magií, ale nepřátelé si nejspíš ničeho nevšimli. Po vysušené ostré trávě přeběhla lehká vlna síly, dlouhá stébla se protáhla a proměnila v šípy, které samy vylétly proti nepřátelům.

Za Lokiho zády se otevřela země a ti, kteří se na něj řítili zezadu, byli pohlceni hlínou a sutí - poté se průrva zase zavřela. Vypadal velmi hrdě a majestátně, ruce rozpažené, jeho dlouhé vlasy vlály ve větru, stejnětak dlouhý smaragdově zelený plášť za jeho zády. Celá naše družina včetně několika zúčastněných Vanů ztuhla v pohybu a všichni fascinovaně zírali na štíhlou osamocenou postavu jdoucí vstříc celým zástupům.

Loki stvořil iluzi sebe samého a zmatení nepřátelé začali útočit na ni - aby byli zezadu napadeni stovkami syčících hadů, které Loki vyčaroval ze starého šípkového keře.

Potom se čaroděj obrátil k nám, rozpažil obě ruce a mí přátelé ucítili, jak je obklopilo duhově zářící ochranné silové pole. Já bohužel stála o kousek dál a jeho magie mě minula, všiml si toho o vteřinu déle. V ten moment proti mně jeden z temných elfů vystřelil svůj šíp.

Loki se teleportací přenesl přede mě a vztáhl ruce, nebyl však dost rychlý. Šíp ho zasáhl pod pravou klíční kost,  kouzlo vytrysklo z jeho dlaně a zasáhlo elfa do hrudi. Muž se za strašlivého křiku zhroutil k zemi a z nosu, úst, očí a uší mu vytryskly zelené plameny.

Krátce nato ztratil vyčerpaný Loki vědomí, ale nepřátelé už byli díky jeho zásahu natolik vyčerpaní, že jsme bitvu dovedli ke zdárnému konci.

Až potom zpět na Ásgardu na ošetřovně se mi podařilo s Lokim promluvit. Ležel na bělostném lůžku přikrytý lehkou dekou a vypadal už jenom mírně unaveně.

"Zachránil jsi mě. Děkuju ti," řekla jsem mu. Trochu se pousmál. "To nic nebylo," řekl tiše.

"Ale ne, bylo to úžasné, vždyť jsi je skoro všechny dostal sám! Proč jsi nám nikdy předtím nepředvedl, co umíš?" zeptala jsem se užasle, ale Loki nevypadal, že chce odpovědět.

Dlouho jen nehnutě ležel, pohled upřený směrem k vysokému zdobenému oknu a neříkal nic.

Teprve po dlouhé době obrátil hlavu zpět a pohlédl na mě. V jeho očích bylo cosi, co jsem dovedla jen velmi ztěží popsat. Trochu smutek, trochu vztek, trochu zášť a trochu touha po pochopení. Teprve poté promluvil.

"A ono by to někoho z vás dřív zajímalo?"