Bez naděje...

Bez naděje 11.

Tak je tu další kapitola. Neobsahuje násilí, ale moje hrdá egoistická duše by takové zacházení zcela jistě nerozchodila :-D Chudák Sif, prostě :-D Enjoy :-)

*************************

Netrvalo dlouho a Lokiho vojáci si vymysleli zase další druh zábavy. Čtyřicáté patro budovy nechali přestavět na cosi jako pánský klub, aby se měli kde po večerech bavit. Pro většinu dívek to znamenalo jediné - dělat jim slušně řečeno společnost při jejich zábavě.

Celé obrovité patro budovy nechali vyložit tmavozeleným kobercem s jemným zlatým vzorečkem - jak jinak než v Lokiho barvách, samozřejmě. Na mnoha místech byly rozestavěny černé a zelené kožené pohovky, před nimi malé stolečky z tmavého dřeva.

Byl tu překvapivě i velice slušně vybavený bar a v pozadí několik boxů diskrétně oddělených těžkými zelenými závěsy. Centrem celé místnosti bylo pódium s tanečním parketem a dvěma naleštěnými tyčemi pro tanečnice.

Bylo mi jasné, že další problémy nastanou nejpozději v okamžiku, kdy mě některý z vojáků vyzve, abych mu zatančila.

Další tréninkové lekce probíhaly tedy zhusta tady. Bylo nám sáhodlouze vysvětlováno, jak se chová správná společnice, že musí bez ptaní obsluhovat vojáka, který si ji vybral, nosit mu pití, připalovat doutník, zatančit, svléknout se na povel, flirtovat, pokud je to  v danou chvíli akceptovatelné a hlavně se bez protestů odebrat do soukromého boxu, pokud se její Pán rozhodne.

Za tímto účelem se každý zhruba třetí večer konaly v klubu dražby. Znamenalo to, že několik dívek bylo vyzváno, aby se prošly jedna po druhé po pódiu a muži přihazovali pomocí tabletů na stolcích. Nejvyšší částka spolu se jménem kupujícího se poté objevila na světelné tabuli nad pódiem.

Děsila jsem se té chvíle, kdy si do dražby pozvou mě, znala jsem sama sebe příliš dobře na to, aby mi bylo jasné, že moje ego tohle nezvládne a já budu zase lítat v průšvihu.

Jenom jsem doufala, že vojáci tu už nemají v záloze žádnou další mně blízkou osobu, kterou by zmučili nebo zabili před mýma očima v případě, že neudělám, co chtějí.

Byl to krutý druh zábavy, co si vymysleli, byla to totální degradace ženy, bylo to tak nehorázně potupné, že jsem vzteky jen kypěla i když jsem si tisíckrát řekla, že se od toho musím oprostit a udělat, co chtějí - a zachránit tak další nevinné bytosti od trestu.

Toho večera, kdy si mě vojáci nechali spolu s dalšími pěti dívkami zavolat do klubu, jsem měla žaludek jako na vodě. Snažila jsem se hlubokými nádechy trochu vzchopit, ale moc to nezabíralo.

Napřed jsme byly odvedeny do maličké šatny, kde jsme obdržely krátké elastické minišaty v černé barvě pošité flitry a k tomu boty na vysokých podpatcích, načež jsme se měly posadit na pohovku vedle pódia a čekat na vyzvání.

Byla jsem pátá na řadě, proto jsem byla svědkem toho, jak se ony čtyři dívky za zvuků pomalé hudby procházejí po pódiu, otáčejí a nakrucují podle toho, jak jim vojáci přikazují a postupně si odcházejí přisednout ke svým Pánům.

Pak už jsem byla na řadě. Žaludek se mi obracel tak, že jsem se stěží soustředila na normální chůzi. Dokráčela jsem doprostřed pódia a na jazyk se mi draly takové nadávky, že to překvapovalo i mě samotnou.

Napadlo mě, že mi vlastně už nemusí záležet na mém vlastním osudu, takže pokud tu po někom skočím a rozbiju mu ústa, budu se rvát jak lev a oni mě zabijí, bude to jen ulehčení v mé situaci. Koneckonců jsem vždycky chtěla umřít v boji. Jenže problém byl v tom, že oni mě nezabijí. Oni mě jen budou mučit, dokud nezešílím...

Z neradostných úvah mě vytrhlo zapípání tabule nad mou hlavou - někdo přebil nabídky ostatních ještě dřív, než jsem stačila dojít tam a zpátky.

Zvedla jsem oči a podívala se na tabuli. Stálo na ní jméno, které mě naplnilo tím nejhlubším odporem, jaký jsem v sobě dovedla nalézt. Stálo na ní "M. Murphy".

---

*Lokiho myšlenky*

Uplynulo deset dní od té noci, co do své postele pozval ji. Sif. Uplynulo deset nocí, během nichž na ni nedovedl přestat myslet i přesto, že si mockrát zkusil spravit chuť nějakou jinou. Marně.

Cítil vztek sám na sebe, že jí dovolil, aby mu tolik zalezla pod kůži, aby se mu usídlila v mysli. V čem byla jiná než ty ostatní dívky? Byla to její nepoddajná povaha, tolik odlišná od těch, které překypovaly vděčností, že je poctil přízní?

Bylo to její pružné sametové tělo s kůží bílou jako mléko, byly to její tiché dívčí vzdechy? To, jakým tónem pronášela jeho jméno, když ji slast ovládla... "Loki... Loki...," zněl mu v hlavě její hlas, když usínal, frustrovaný, zmatený.

Nebo to bylo proto, že najednou měl, co dlouhá léta nemohl?

Bylo už docela pozdě večer a on se převaloval v posteli, protože nemohl spát. Odhodil přikrývku, vstal, spojil ruce před tělem a černé saténové kalhoty, v nichž spal, se přeměnily v jeho klasický zeleno-černo-zlatý oděv.

---

Stála jsem na pódiu a nemohla popadnout dech. Měla jsem pocit, že se co nejdřív pozvracím. Bylo jasné, že Murphymu ležím v žaludku víc, než jsem si vůbec myslela. Chce mě tak moc, že za mě klidně i zaplatí.

Při vzpomínce na večer strávený s ním v jeho pokoji jsem ucítila žaludek až v krku. Tohle nezvládnu. Skončím ve sklepě o hladu, to přinejlepším. Po delší chvíli vnitřního boje jsem pokradmu pohlédla jeho směrem. Vítězoslavně se zubil.

Vratkými kroky jsem se vydala jeho směrem. Došla jsem k němu a velmi neochotně jsem se posadila na krajíček pohovky vedle něj, kam mi ukazoval. Přisprostle se na mě zašklebil, potom zvedl ze stolečku černý kožený obojek a připnul mi ho ke krku.

"Běž se rovnou dozadu připravit, ať neztrácíme čas," řekl mi. Mdle jsem přikývla a ještě mrtvolněji vstala. "A doufám, že budeš poslušnější než minule," štěkl za mnou. Žaludek se mi zvedl ještě jednou tolik. Obešla jsem bar a prošla podél několika boxů oddělených od sebe ozdobnými paravany a těžkými závěsy. Některé byly již obsazené a zvuky, které se z nich linuly, mě nenechávaly na pochybách o tom, co se v nich asi tak děje.

Došla jsem do toho posledního, prázdného, a posadila se na rozlehlou koženou pohovku, která stála u zdi. Od stropu zde visela decentní tmavozelená lampa a vrhala do prostoru jemné zlatavé světlo. Naproti pohovce byl černý stolek, na stolku popelník. U zdi malá lednička plná nejrůznějších lahví. Na stěně dřevěný kříž ve tvaru X a vedle něj na věšáčku kožená pouta, jezdecký bičík, důtky a další bicí nástroje. 

Kdybych neseděla, podlomily by se mi nohy. Toho všeho násilí, strachu a beznaděje už bylo na mě příliš. Nikdy jsem nebyla příliš choulostivá, ale tady v tomhle domě hrůzy mě už zlomili tolikrát, že ta stará Sif někam zmizela, změnila se v malou vyděšenou holku, která toužila usnout a doufat, že až se probudí, zjistí, že to byl jen sen.

Po chvíli jsem uslyšela kroky, blížící se chodbou ke mně a téměř jsem zapomněla dýchat. Čísi ruka potom odhrnula závěs. Zvedla jsem vyděšené oči k příchozímu a přesto, že to byla naprostá ironie, cítila jsem úlevu. Ve vchodě nestál Murphy, ale Loki.

Nejspíš jsem zůstala zírat s otevřenou pusou, protože se na mě pobaveně zazubil. "Jestli jsi čekala někoho jiného, mohu zase jít," pronesl pobaveně. "Ne!" vyhrkla jsem, ale vzápětí jsem se za to zastyděla. Teď to vypadá, jako kdybych se na něj snad těšila. Rozesmál se ještě víc a poté si sedl na stolek naproti mně. Jeho zářivě zelené oči se upřely na mou siluetu.

"Myslím, že nemáš moc možností, milá Sif," řekl a zlehka se dotkl mých vlasů. "Buď tě nechám tady veliteli Murphymu a jeho podřízeným.... a oni ti časem vymlátí duši z těla a skončíš jako všechny ty odstraněné holky, o kterých jsi slyšela," pronesl a mě zamrazilo. Jeho dlaň zlehka pohladila mou tvář. "Nebo pro tebe mám návrh. Ne, ty vlastně nemáš na vybranou. Staneš se MOU osobní společnicí."