Bez naděje...

Bez naděje 17.

Takže další kapitola je tady a rozhodně vám to pořád neusnadním :-P Jen si to napětí pěkně užijte :-D Jo, vaše výhružky mě faaaaaaakt baví :-))))

***********************************

První, co proběhlo Lokiho hlavou, když zjistil, že Sif si vzala život, byl vztek na ni. Jak si dovolila něco takového provést? Byla teď přece jeho otrokyní, jeho majetkem... Potom dostal vztek na sebe, že ji nechal samotnou. Kdyby zbaběle neutekl, když se rozplakala, nestalo by se to. A v ten moment se vztek změnil na zoufalství.

Zabila se kvůli němu. Byla jediná z jeho přátel na Ásgardu, kdo se ho nestranil pro jeho odlišnost a kdo se ho zastával při sporech s bratrem a jeho kamarády... a on ji zničil.

Opatrně zvedl Sif z vody, bezvládnou, zhroucenou jako hadrovou panenku, chladnoucí, mrtvou... a hrdlo se mu svíralo. Zabil už mockrát, ale tahle smrt na něj působila úplně jinak. Cítil vinu.

Položil ji na zem v obývací části loftu, rudá krev třísnila světlý koberec a její nahé bezvládné tělo připomínalo padlého anděla. Na krku stále měla zlatý kroužek, který jí nasadil jako symbol toho, že navždy patří jemu. Teď už však patřila smrti. Loki k ní poklekl a vzal do dlaní její podřezaná zápěstí - jeho nitro se sevřelo ještě víc.

Uměl celkem dobře léčit, ale oživovat? Nebyl léčitel, při nejlepší vůli nevěděl, jak se to dělá. A jde to vůbec? Posadil se vedle mrtvého těla tmavovlasé ženy a hlavu složil do dlaní. Proč cítil beznaděj? Proč vůbec něco cítil, když si byl jist, že jeho city dávno vyprahly? Proč něco cítil, když před necelým dnem jeho vlastní rty opouštěla slova o tom, jak pro něj není o nic důležitější, než ty ostatní tady?

Znovu se zoufale naklonil nad Sifinu tvář - ve smrti vypadala nepatřičně spokojeně, vypadalo to, jako by konečně našla úlevu. Odcházela ráda. Kvůli tobě, připomnělo se jeho svědomí. Jemně pohladil tu nehybnou, bledou tvář s promodralými rty a dal by všechno pro to, aby ji mohl vrátit zpět.

Mohla by to vědět Hel, napadlo ho. Ale jak se pohybovat mezi devíti světy a neupozornit na sebe Všeotce? I kdyby použil některý z alternativních portálů, Ódin by to mohl zjistit a setkání s ním bylo poslední, po čem toužil. Riskovat pro ni, že bude chycen? Že přijde o všechno, co teď získal?

Jenže zdrceným pohledem sledoval nehybné mrtvé tělo před sebou a věděl, že se vlastně již rozhodl...

Zvedl Sif do náruče a jemně ji položil na pohovku, kde přes ni přehodil vlněnou pletenou deku - mohl si tak alespoň namlouvat, že jen spí.

Potom došel k intercomu vedle vchodových dveří a stiskl jedno z tlačítek.

"Ano, pane?" ozval se hlas mladíka na druhém konci. Loki se naklonil k zařízení. "Christophere, pověřuji vás velením po dobu příštích dvou dnů. Budu pryč."

—-

Najít portál nebylo výrazně složité. Tedy až na to, že se musel vydat do Údolí smrti. V tuto roční dobu tam bylo nesnesitelné vedro, ale proti Midgardským výstřelkům počasí byl poměrně odolný. Jediné, co ho trápilo, byl jeho mozek, který mu většinu cesty předestíral obrázky mrtvé zkrvavené Sif.

Kráčel hlubokým kaňonem, všude jen vyprahlé rudé skály a jediným společníkem mu byl chřestýš, který vystartoval zpoza keře a zakousl se mu do boty dřív, než mu stačilo dojít, že tohle je pro něj poněkud tučnější sousto.

Loki na okamžik zatoužil, aby na něj jed midgardských zvířat účinkoval, aby mohl usnout a spát stejně jako Sif - a už se neprobudit - po čemž vlastně toužil už když se pouštěl otcovy ruky na okraji Bifröstu. Dopadnout někde na tvrdou zem, usnout, vyhasnout...

Zavrtěl hlavou, aby nepohodlné myšlenky vyhnal a pokračoval dál, dokud neuslyšel tiché ševelení hlasů, jež jej volaly do úzkých skalních průrev a průsmyků, dotýkal se skalisek a cítil jejich sílu... a potom se jedna skála pod jeho dotykem otevřela...

Vkročil do temnoty před ním a v příští chvíli jeho nos ucítil zatuchlinu, hnilobu a typický, nezaměnitelný pach smrti.

A pak už se zjevil na typické vyprahlé pláni Helheimu. Všude šero, po obloze běžely tmavé těžké mraky, zem jen prach a kamení. V dáli zčernalé stromy bez listí a řeka černá jako tér.

A všudypřítomné hlasy mrtvých duší, které zatím neviděl, ale ani vidět nepotřeboval. A potom se Hel objevila vedle něj, stejná jako když ji viděl naposled. Napůl dívka, napůl smrtka, krásná i děsivá. Podívala se na Lokiho s mírným úsměvem na bledé tváři a zlehka se dotkla jeho ruky.

"Dlouho jsme se neviděli. Co tě přivádí, otče?" zeptala se ho tichým chraptivým hlasem. Jemně opětoval její stisk a pousmál se. "Jak víš, že něco chci?" zeptal se a Hel se rozesmála. Její smích zněl trochu jako krákání vrány.

"Bůh lží a chaosu nikdy za nikým nechodí jen tak na přátelskou rozpravu, nemám pravdu?" Loki se hořce pousmál. "Potřeboval bych pomoct." Hel se zatvářila nanejvýš překvapeně. "Ode mě?"

Potom se mu upřeně zadívala do očí a znovu se usmála, tentokrát vědoucně. Čeho byla jeho mysl plná, tím jeho oči přetékaly. "Nemůžu ti tu ženu vrátit, pokud se už její duše vydala na cestu sem," řekla. Loki svěsil ramena a měl pocit, jako by temný svět kolem něj potemněl ještě víc.

"Ale mohu ti říct, jak ji vrátit mezi živé, pokud její duše pořád přetrvává v jejím těle" řekla a Loki s nadějí zvedl hlavu. "A jak to poznám?"

"Nepoznáš, musíš to zkusit. Některé duše se nechtějí těla pustit a prodlévají v něm nebo blízko něj po dlouhé dny či měsíce," řekla Hel tiše a v její otevřené vyhublé dlani se objevil amulet z černého kamene, zapracovaného do tenkého zlatého drátku, zavěšený na jemném zlatém řetízku.

"Tento amulet jí připni kolem krku. Pět dní potrvá, než se duše vrátí do těla, pokud je stále poblíž. Až se duše vrátí, až se ona poprvé nadechne a její srdce začne bít, musíš vyléčit její rány," vysvětlovala Hel a vložila otci amulet do ruky.

"Co za to budeš chtít?" zeptal se, protože ani ona neměla rozhodně ve zvyku dávat něco lacino. Byla koneckonců jeho dcerou. Hel se vychytrale pousmála. "Tvé nové království, pokud někdy padneš..."

"Pokud někdy padnu, skončím přece tady," řekl Loki s úsměvem. "Potom si jenom vyměníme místa," odvětila Hel a pohladila otce kostlivou dlaní po rameni. Loki se znovu pobaveně usmál a Hel mu přátelsky pokynula. "Tak běž, nemáš moc času."