Bez naděje...

Bez naděje 2.

Čekala jsem dál. Uběhly další spousty hodin a já necítila nic než vzrůstající beznaděj. Seděla jsem v rohu cely na hrubé šedivé dece, kterou mi přinesli vojáci a trochu jsem se třásla, jak se do mě víc a víc dávala zima. V žaludku mi kručelo, což mi připomínalo fakt, že naposledy jsem jedla pár dní zpátky. Žízeň se mi podařilo uhasit vodou ze sprchy, mimochodem tekla tu jen ledová, ale co jsem mohla čekat?

Co vojáci odešli, nikdo další se neukázal, přestože mi bylo slíbeno, že se na mě přijde podívat sám velký Loki. Na obsahu věty i stylu, jakým ji vůdce skupinky pronesl, bylo něco velmi děsivého. Do mysli se mi neodbytně vkrádala myšlenka, že Avengers bitvu třeba definitivně projeli. Dost znepokojivé bylo už to, ze zavolali na pomoc nás. Prohrávali a doufali, že přineseme kýžený zvrat.

Kéž bych teď mohla vědět, jak si ostatní vedli. A kde jsou? Třeba jsem jediná, koho zajali, a už mě někdo hledá... V ten moment se z chodby ozval hluk a já vyskočila, nervy vyšponované nadoraz. Několika kroky jsem se octla u okénka ve dveřích, které se pořád nikdo - naštěstí - neobtěžoval zavřít a spatřila menší vřavu na konci chodby. Mně známá skupinka mužů tam sváděla boj s jakousi ženou.

Podle zrzavorudých kadeří mi byla velmi povědomá a když se celé zmatené klubko těl posunulo směrem ke mně, poznala jsem ji docela. Ještě pár hodin nebo dní zpět jsem pomáhala jí a jejím přátelům bojovat s Chitauri v ulicích New Yorku.

Znepokojilo mě, že ani ona neměla dost sil své polapitele přemoci, přestože ještě pár dní zpět by z nich stejně jako já nadělala třicet menších do školky. Ruce měla sice spoutané za zády, ale i tak se pokoušela mužům vykroutit - marně.

„Natasho!!!!!“ zařvala jsem hystericky skrz okénko, když ji světlovlasý šéf skupinky zfackoval tak, že se svezla podél zdi jako loutka s přetrhanými provázky. Jeho kumpáni ji beze slova zvedli a táhli dál, poslední odpor byl zlomen.

„Lady Sif???“ zasípala Natasha vyčerpaně a trochu překvapeně, když ji vlekli kolem mé cely a ona poznala část mé tváře v okénku. Potom vojákům omdlela přímo v náručí. Dívala jsem se za nimi, jak mizeli chodbou a konečně dala průchod obavám. Znepokojilo mě to celé i proto, že nic jako obavy či strach jsem dosud neznala. Jistou nervozitu nebo žaludek na vodě před důležitou bitvou, to ano. Ale strach? My, Asgarďané? K smíchu.

To, že sem teď přivedli i Černou Vdovu, znamenalo stoprocentně to, že Avengers to rozhodně do úspěšného konce nedotáhli. A ani ona neměla žádnou šanci přemoct ty muže. Sakra. Něco tu těžce nesedělo.

Vrátila jsem se zpět na deku do rohu, kde jsem se usadila s koleny pod bradou. Musela jsem usnout, protože po bůhvíjak dlouhé době mě opět probudil jakýsi šramot.

Znovu jsem vyskočila, abych zjistila, co se děje. Nějací další muži v černých kombinézách vlekli chodbou jakousi černovlasou ženu, spíš ještě dívku. Dotyčná měla na sobě krátké květované šaty, neuvěřitelně zválené a špinavé a celá nevypadala o nic líp. Nebránila se zdaleka tolik jako Natasha, vlastně se nebránila vůbec. Vypadala totiž, že je na pokraji veškerých sil.

Nevěřícně jsem sledovala skupinu, než mi zmizeli z dohledu, načež jsem se vrátila zpátky do rohu na deku a upadla znovu do dřímoty. Protože co jiného tu můžu dělat, než čekat? Znovu mě probudily kroky, znovu jsem přiskočila ke dveřím a spatřila vojáky, jak chodbou táhnou další ženu, tentokrát se světlými krátkými vlasy. Co má tohle znamenat?

Stejná situace se opakovala tolikrát, že jsem to přestala počítat. Vojáci sem z nějakého důvodu přivlekli dobré dva tucty různě vypadajících žen a dívek a pozavírali je do okolních cel. Proč to dělali? Co se to ksakru děje? Začala jsem nervózně přecházet celou jako lev v kleci. Už jsem ani moc nepřemýšlela nad tím, že jsem nic nejedla bozi vědí kolik dní, ze všeho nejvíc mě zajímalo, co se tady chystá.