Bez naděje...

Bez naděje 7.

No, tak tu máme další kapitolu, děcka. Prostě už se asi musíte smířit s tím, že jsem nepolepšitelný deviant a kdyby mě chytili, tak budu po zbytek života slintat do svěrací kazajky v cele obložené molitanem :-D Ale nebojte, celou dobu ty chuděrky znásilňovat nebudu.

***********

Když jsem oči znovu otevřela, byla jsem zpět na patře 36 a za prosklenými stěnami byla hluboká noc. Přesto mě z okolních matrací pozorovalo několik párů hodně rozšířených očí. 

Opatrně jsem se posadila a rozhlédla - zajímal mě osud Natashy a oné dívky, které jsem se ani nestihla zeptat na jméno. Bohužel jsem toho ve tmě moc neviděla. Každopádně vedle mě ležela už nějaká jiná. Měla zrzavé kudrnaté vlasy a světlemodré oči, které na mě svítily ze tmy. 

"Jsi v pořádku?" zeptala se mě, ale já nějak neměla co říct. Jednak to byla špatná otázka - v pořádku nebylo naprosto nic - a za druhé jsem se tady nechtěla už začít s nikým dalším bavit. Bozi vědí, jak by mohla skončit další nešťastnice, která se tu se mnou zaplete.

Ráno potom bylo jako všechny předchozí. Snídaně, potom dlouhé hodiny poslouchání prázdných buzerkeců od Murphyho ve výcvikové místnosti, dlouhé hodiny nuceného pózování a producírování bez šatů před mlsnými pohledy vojáků - samozřejmě ta, která nedělala přesně to, co chtěli, neušla trestu.

Byly mezi námi samozřejmě takové, které se nakonec se svým osudem spokojily a šly vojákům na ruku - a vojáci jim.

Ze mě jako by se po zážitcích z oné bílé místnosti stal robot. Plnila jsem beze slova všechno, co mi řekli, zvykla jsem si na lascivní poznámky, na rány důtkami nebo bičem, na věčné svlékání se na povel, na zimu, na nedostatek jídla, ale dosud jsem sama netušila, jak zareaguji, až si mě poprvé nějaký z vojáků vybere coby objekt pro své pobavení.

Snažila jsem se sama sebe na tu chvíli připravit, ale mně samotné bylo jasné, že až přijde na věc, zareaguju naprosto impulzivně - tak jako vždy - a tím pádem za mé chování zaplatí zase někdo další.

O pár dní později přivedli zpět na patro 36 Natashu i onu tmavovlasou dívku. Ulevilo se mi, že jsou obě živé, ale rozhodně se nedalo říct, že by vypadaly v pořádku. Byly vyčerpané, vyhublé, s kruhy pod očima, s podlitinami, s rukama a nohama odřenýma od provazů, doslova chodící mrtvoly.

Zachvátil mě takový slepý vztek, že jsem okamžitě měla chuť vytrhnout některému ze strážných hlídajících naše patro jeho zbraň a jít si to tu vyříkat se všemi chlapy včetně Lokiho. Hlavně s ním. Ale věděla jsem, jak marný pokus by to byl a jak by nejspíš skončil.

Pocit vzteku se tím pádem poté změnil na pocit marnosti a zoufalství - nemám jiné východisko, než udělat, co chtějí, jinak některá další zaplatí za moje činy... od Lokiho to bylo neuvěřitelně chytré, muselo mu být jasné, že sama nikdy nebudu schopná sekat latinu, že se budu bránit a bouřit a prát do krve, ale že naopak má smysl útočit na mou touhu ochraňovat nevinné. Zabíralo to dokonale.

Stmívalo se. Stála jsem u obrovské prosklené stěny, dlaně přitisklé ke sklu a dívala se ven. Čekala jsem, až strážní oznámí večerku a my budeme muset zalehnout, sama bych se neodvážila opustit své místo bez dovolení, bála jsem se, co by komu provedli příště.

Dívala jsem se do dálky na město pod sebou, otevřené ohně už uhasly a z New Yorku bylo město duchů. Semtam někde probliklo pár světel, naznačujících, že někdo přežil, ale jinak bylo všude ticho, prázdno, pusto. Nikde nejezdila auta, nad městem nelétaly vrtulníky ani letadla, ten kus světa, který ležel pode mnou, jako by navždy vyhasl.