Bez naděje...

Bez naděje 18.

Takže po týdenní pauze další kapitola :-) Pro ty, co mi tu hrozili smrtí - přijímám děkovné dopisy, ovace a dary všeho druhu :-D Jinak jsem našla super WarFrost obrázek, tak ho máte v záhlaví :-)

***************

Když se Loki vrátil z Helheimu, leželo bezvládné tělo tmavovlasé ženy na bílé pohovce tam, kde jej zanechal. Teď už nebylo pochyb, že je po smrti - její pleť byla bledá jako mléko, v pohublé tváři ještě víc vystoupily kosti, i pod zavřenými víčky byly vidět temné kruhy.

A její tělo bylo studené jako mramor - a stejnětak ztuhlé. Loki se posadil na kraj pohovky a vytáhl z kapsy kouzelný amulet a jeho mysl opět propadla beznaději. Co když už je pozdě? Co když už se její duše nevrátí?

Pohlédl na Sifin útlý krk, kde se dosud skvěl zlatý obojek - přejel po něm dvěma prsty a lesklý kroužek zmizel. Místo něj připnul Loki řetízek s amuletem a ucítil, jak se místnost mírně zachvěla pod náporem intenzivní magické síly. A pak se nedělo nic.

Napřed plynuly hodiny a potom dny. Loki je trávil převážně usazen v křesle vedle pohovky, aby nepropásl moment, kdy se Sifina duše vrátí. Střídavě doufal v úspěch a střídavě propadal totálnímu zoufalství.

Seděl s očima upřenýma na bezvládné tělo před ním a promítal si každý okamžik strávený s ní. Proč ji nechával samotnou? Potom dostal znovu vztek sám na sebe - proč je tak měkký, tak sentimentální? To se k němu přece vůbec nehodí. Měl pocit, jako by se v něm pralo několik osobností najednou.

Jeho podřízení začínali tušit, že se něco děje, protože každý, kdo ho jen trochu rozčílil, s velmi zlou potázal. Lokimu docházelo, že je pomalu načase znovu někomu z nich demonstrovat svou sílu, aby se nebouřili, ale nějak se na to nedovedl zkoncentrovat. Dokázal jen tiše sedět u Sifina mrtvého těla jako sedí pes u zesnulého pána.

Bylo mu jasné, že jakmile poleví v ostražitosti, něco se stane - a proto nebylo žádným velkým překvapením, když se jedné noci budovou rozezněl zvuk alarmu.

Loki, napůl spící napůl bdící v křesle vyskočil jako na pružině a jakýmsi vnitřním instinktem se na jeho těle znovu objevilo jeho ásgardské oblečení i když předtím měl na sobě pouze černé saténové spací kalhoty.

Rozhodl se nezdržovat kontaktováním Christophera, aby zjistil, co se děje, ale rozhodl se přesvědčit okamžitě sám. Pevněji sevřel své zlaté magické žezlo a přenesl se pryč.

A něco se dělo dole v přízemí, přímo ve vstupní hale, která teď vypadala jako kdyby v ní explodovalo nemalé množství trhavin. Nábytek byl na cucky, stejnětak veškerá elektronika a kamery.

Z toho, co bylo dříve světly u stropu, sršely roje jisker a některé střely určitě zasáhly i vodovodní potrubí ve zdech, soudě podle gejzírů vody cákajících všude kolem. Prosklené stěny byly zjevně z velmi kvalitního tvrzeného skla, neboť jako jediné unikly zkáze.

Nezvaným hostem nebyl nikdo jiný, než muž, kterého potkal už ve Stuttgartu a kterého nazval ztracencem v čase. Kapitán Amerika se činil - hala byla doslova vystlána mrtvolami těch, kteří se mu postavili do cesty.

Má celkem styl, musel Loki uznat v duchu, když pozoroval vysokého statného muže v přiléhavé tmavomodré kevlarové kombinéze, jak metodicky a bezchybně odráží útoky stráží a vojáků, přibíhajících na pomoc svým kolegům.

Svou masku buďto ztratil, nebo se s ní vůbec neobtěžoval, bravurně se rozháněl svým štítem a přes rameno mu visel samopal o dost účinnější, než vypadal, jinak by asi těžko udělal z takto rozlehlé a zabezpečené haly takovou kůlničku na dříví.

Loki překvapeně pozvedl obočí, bylo nanejvýš podivné, že se do akce vydal sám. Ale tím lépe, usmál se spokojeně, jak se mu v hlavě zrodil další šikovný plán. Kouzelná modrá kapsle v jeho žezle se rozzářila v okamžiku, kdy vykročil Stevovým směrem.

"Hej, ty...  není moc slušné vtrhnout bez ohlášení do sídla nového vládce Midgardu," pronesl posměšně a Kapitán Amerika se k němu okamžitě obrátil. Profesionálním pohybem si přehodil samopal z ramene do pravé ruky a stiskl spoušť.

Lokiho svět se téměř zastavil. Kulky, které kolem něj svištěly, letěly až směšně pomalu. Vyhnul se jim bez potíží a v příští setině vteřiny se teleportoval přímo před Steva. Poslední, co si dotyčný pamatoval, byl chladný dotek Lokiho žezla na jeho hrudi a modravý záblesk.

Loki poodstoupil a spokojeně se zahleděl na svou dobře odvedenou práci. Steve stál na místě, v očích nepřítomný výraz, duhovky zářící nepřirozenou modrou září, jako loutka, jako robot, čekající na rozkazy.

Loki se triumfálně ušklíbnul a pokynul těm podřízeným, ze kterých Steve Rogers ještě nestihl udělat fašírku. "Zavřít, hlídat. Bude se nám hodit," řekl a velitel skupinky vojáků se beze slova poklonil. Jeho podřízení potom nasadili Stevovi pouta - nijak se nebránil, Lokiho kouzlo bylo nesmírně silné - a potom ho spěšně vedli pryč.

Loki se za nimi díval, na tváři lehký úsměv. Další z těch pošetilců mu vběhl přímo do pasti. V další chvíli ho však z příjemného rozjímání vytrhl intenzivní pocit, že se něco děje.

Sif... došlo mu, jeho nitro sevřela úzkost a v dalším okamžiku se teleportoval zpět nahoru. Jeho šestý smysl měl jako vždy pravdu. Zatímco byl dole, Sifina duše se po dlouhých pěti dnech čekání rozhodla přecejen vrátit do jejího těla - a vrátila se přesně v okamžiku, kdy u ní Loki nebyl.

Proto ho výjev, který se mu naskytl, když se přenesl zpět, vyšokoval do maxima. Sif ležela na koberci, z gauče nejspíš spadla, než že by sama vstala, a její tělo se otřásalo v hysterických návalech pláče. Nebyl to ani tak pláč, jako křik. Zoufalý, bolestný, srdceryvný. Kdyby měl Loki uvést, jakou nejděsivější věc kdy zažil, musel by jmenovat tohle. 

Byla stočená do klubíčka, pořezanými pažemi si zakrývala obličej a třásla se jako v zimnici. "Proč...," sténala. "Proč..."

"Sif...," oslovil ji Loki opatrně a sklonil se nad ní. Její čokoládově hnědé oči se rozšířily naprostou hrůzou a poté zareagovala naprostou panikou. Nejdřív proti němu hystericky zabušila pěstmi, načež se v panickém záchvatu namáčkla do rohu vedle pohovky. "Jdi pryč...," zasípala vyčerpaně. 

Loki si k ní pomalu přidřepl. "Neboj se, neublížím ti," řekl jemně a pokusil se ji pohladit po vlasech. Vydala zoufalý kvílivý zvuk, tak srdceryvný, že okamžitě ruku stáhl. "Sif... neměj strach, nic ti neudělám," ujistil ji ještě jednou a zlehka položil dlaň na její rameno.

Vzpomněl si na Helina slova - teď musí napravit, co pokazil. Nechal rozzářit svou dlaň lehkým zlatavým světlem a Sif se jako zázrakem uklidnila. V dalším okamžiku už ji přemohl úlevný spánek a Loki ji zachytil dřív, než se stihla složit na zem úplně...