Mývalí povídky

40. Příběh Pana Průměrného

Na světě neexistuje člověk, který by se něčeho nebál, strach je zakódovaný v lidské povaze. Tma, pavouci, hadi, diktáty, zemětřesení, myši, bakterie, viry, berušky, cizí lidé, ústní zkoušení, revizoři... V životě je hodně věcí, které člověka znervózňují, různě stresují a nedají mu spát. Některé hrozby jsou velké, jiné menší a některé prakticky zanedbatelné, a tak nepravděpodobné, že se člověk diví, jak ho něco takového může vůbec děsit. Třeba strach Vojty Krabice známého též jako „puberťák", „synátor" a „ten, co je na zabití", zůstával již delší čas nevyslyšen.

„Další trojka? Umíš ty vůbec něco líp než na průměr?" rozčilovala se hlava rodiny, když se k ní donesly Vojtovy nejnovější výsledky. Na otci šlo poznat, že z nich moc nadšený není.

„Trojka je přece dobrá, ne?" zazubil se syn nervózně. Otec vytáhl pásek (další položka na seznamu strachů).

„Tak už ho nech!" zanaříkala maminka z kuchyně. „On to nedělá proto, že by byl hloupej. To má z té své fobie."

„A tu má, protože je hloupej!" bránil se otec. „Kolikrát ti to mám ještě opakovat," obrátil se zpět k Vojtovi. „Nikdo se kvůli tobě nevrátí z budoucnosti, aby tě vyřídil!"

„To nemůžeš vědět jistě!" vztekal se Vojta, jehož největší strach reprezentovala právě představa jakéhosi terminátora, který se vrátil v čase, aby Vojtu zlikvidoval, když bude nejvíce zranitelný. Jako malý viděl stejnojmenný film a když se dozvěděl, že se mohou roboti vracet do minulosti, aby zabili nepohodlné „terče", rozhodl se, že on ze sebe terč rozhodně nenechá udělat. Ihned přestal být kreativní a nápaditý, to pro něj představovalo cestu do pekel. Kreslení obrázků a stavění z kostek? Ne, ne a ne. Co když nakreslí nějaký úžasný vynález? Nebo nechtěně postaví ten nejdokonalejší model? Něco takového si nemohl dovolit riskovat. A tak, když přišlo na jakoukoli činnost, ať již školní, či volnočasovou, hezky si dával záležet na tom, aby odvedl čistou a hlavně průměrnou (!) prácičku.

„Neměli jsme mu nikdy dovolit, aby se na ten film díval!" zanaříkala jeho maminka. „Býval to takový šikovný klučík. A nadaný! Ty jeho obrázky byly pokaždé tak pěkné! Kde se jenom stala chyba?" lamentovala, zatímco její synek nenápadnými krůčky mizel do svého pokoje. Tam odhodil školní brašnu do kouta a hodil sebou na postel.

Zatracená škola, pomyslel si. Zatracená matika. Zatracenej táta. Vojta si přišel... nepochopený. Nasadil si sluchátka a vzal do ruky telefon, kde začal hledat, jakou písničku si pustí. To bylo pokaždé tak těžké. Na jeho zařízení se nacházely stovky a stovky písniček od českých i zahraničních zpěváků, zpěvaček a kapel, takže si zkrátka nemohl nikdy nic pořádného vybrat. Má si poslechnout Led Zeppelin, nebo Helenku Vondráčkovou? Obrovité dilema, na které nedokázal najít odpověď. Vojta zadumaně projížděl abecedním seznamem tam a zase zpět a ani si neuvědomoval, jak mu pomalu klesají víčka únavou. Obrana před hněvem rodičů si z něj zřejmě vybrala to nejlepší a Vojtu opouštěly i poslední zbytečky energie. Zatracenej terminátor, pomyslel si a ruka s jeho telefonem klesla.

Následovala rána.

„Co to? Kdo to?" vyhrkl Vojta překvapeně a vyskočil z postele, jako by pod ním chytla matrace. Rukama naznačil karate chvat, aby odradil případné útočníky, i přesto, že žádné bojové umění neovládal. To by bylo něco neobyčejného, a to on nechtěl (i když toho rozhodnutí nyní litoval).

„Ahá," oddychl si, když se jeho pohled stočil k zemi a on objevil mobil, který mu při klimbání spadl na zem. Jeho nadšení však pominulo, když zjistil, že se na displeji objevila drobná prasklina. Ale to snad ne, zanaříkal v duchu. V pravém dolním rohu se nacházel nevzhledný šrám, kterého se snadno nezbaví. Hraní Cukrovinkového Žďucu už nebude nikdy stejné.