Mývalí povídky

32. Světlo ve tmě

Inspektor Jacques Clouseau seděl u svého pracovního stolu a dopisoval paměti. Kamenný pohled, ostře řezané rysy, měl vše, co patří k drsným policistům. Jacque Clouseau nebyl však byl zároveň i tím nejlepším policistou, kterého kdy Francie měla. Jenže každá pouť někdy musí skončit. Věděl, že přišel jeho čas. Nikdo nemůže svou zemi chránit navěky. Dopsal poslední větu. Udělal tečku za svojí kariérou. Přišlo mu to jako včera, kdy nastupoval do své vysněné práce. V té době byl jen řadovým policistou, ale už tehdy věděl, že má navíc. A nyní, ve svých šedesáti letech se konečně dočkal zaslouženého odpočinku. Příběhy o mých úspěších se stanou nesmrtelnými, pomyslel si.

„Dreyfusi!" oslovil svého asistenta. „Odneste mé paměti do nakladatelství. A to pronto, už na ně nějakou chvíli čekají."

Dreyfus neváhal, převzal si od inspektora obsáhlé desky a dal se na cestu. Otevřel dveře od auta, paměti pečlivě uložil na sedadlo spolujezdce, a pak...

„Sacre bleu!" zaklel, když nechtěně zavadil o položenou láhev minerálky na palubní desce. Inspektorovy paměti, problesklo mu hlavou, když se mu naskytl pohled na rozpíjející se stránky.

Dreyfus musel jednat. Na inspektorovo dílo se těšila celá Francie. Jak jen ho má nahradit? A v tom ho napadlo, jak se vyhnout maléru. Z přihrádky vytáhl několik popsaných listů. Byly to parodie, které na inspektora tak rád psal. Psaní mu pomáhalo zbavit se stresu. A přesně tyto příběhy zanesl ve své panice do nakladatelství.

Netrvalo dlouho a na pulty knihkupectví se dostaly příběhy o popletovi Clouseauovi, který svými žertovnými hokusy pokusy řeší záhady a chytá padouchy. Dílo Dreyfuse se stalo nejprodávanější knihou v celé historii, a dokonce se podle něj natočila i série filmů.

Inspektor chtěl nejdříve Dreyfuse potrestat, ale když spatřil nadšení v očích svých fanoušků, rozhodl se neodporovat. Tehdy se velevážený muž zákona, vyšetřovatel s kamennou tváří, změnil na trubku.

„Mohl jste mě zadržet," řekl mu tehdy Dreyfus. „Dát pokutu, zavřít až zčernám, jenže vy jste nic z toho neudělal. Proč? Proč jste se dobrovolně stal klaunem?"

„Milý Deyfusi," odpověděl inspektor, „svět se bude s kriminalitou potýkat vždy. Vraždy, krádeže, útoky, výhružky. Jenže kde je tma, musí být světlo."

„Provedl jsem hroznou hloupost," sypal si popel na hlavu. „Netušil jsem, co vše můžou mé nevinné příběhy způsobit. Byla to chyba."

„Jedny z největších objevů vznikly omylem," zasmál se inspektor. „Navíc jsem si díky uvědomil něco vážně důležitého. Do důchodu ještě nemohu."

„Opravdu?" zaváhal. Dreyfus „Ale vždyť vám je už-"

„Na můj věk nehleďte," Clouseau oblékl svůj hnědý pršiplášť. „Možná jsme do tohoto drsného světa vnesli trochu toho humoru, ale tím ty padouchy nijak neohromíme. Zlo číhá všude a můj důchod poslouží jako to nejlepší krytí. Pojďte, Dreyfusi," vybídl svého asistenta, „zaslechl jsem, že si někdo brousí zuby na klenot Francie. Jde se chránit Růžového pantera."