Mývalí povídky

2. Cink!

A je to tady, znovu sedím u známého stolu a pomalu polykám vztek spolu už se šestou skleničkou rumu s Colou. Vlastně to byl rum s Colou bez Coly. Ve zkratce, byl to rum s rumem a v ještě větší zkratce – už jsem v náladě.

U mého stolu se už vystřídalo několik chlapců i mužů, o tom přeci celá tahle akce je. Ale já tak nějak naivně předpokládala, že u mě po těch dvou minutách třeba nějaký zůstane a nepůjde hned o babu dál. I když v některých případech to bylo asi lepší.

Vzpomínám, jak jsem zkoušela tuto akci poprvé. Byla jsem mladší, krásnější a rozhodně ve mně neproudila krev piráta. Tehdy jsem v sobě měla jen nadšení a jemně perlivou minerálku. Cink! Zazněl poprvé v mém životě signál, že se muži mají přesunout k našim stolům. Okej, pomyslela jsem si, máš dvě minuty, tak okouzli svého prince. Tehdy k mému překvapení přišel ke stolu pupkáč s hospodským vychováním. Žádný princ Krasoň nebo Jasoň. Tohle byl Drsoň. Kdyby se takhle choval princ k Popelce, jistě by ho ubila botou. Já, tehdy ještě zoufale naivní, jsem i v tomto hrubiánovi chtěla najít trochu toho prince na bílém koni. K mé smůle to byl jenom kůň.

„Táákže, ty seš jako vodtud?"

„Ano, pocházím odtud, pane..."

„Pro kámoše Mišoun," představilo se Zvíře a já stále hledala jeho vnitřní krásu. Ovšem pokračování mě přesvědčilo, že rychleji najdu zlatý dublon než krásu tohoto neandrtálce.

„Hej," nahnul se přes stůl, „nechceš jít ke mně domů?"

Na jeho obranu to byla ta nejdelší věta, kterou zvládl sestavit. Z hrozného zajetí mě probral až zvonek a ke mně se mohl vydat další pán na holení. Už delší dobu jsem ho ten večer pozorovala. Měl krátké blonďaté vlasy, bílou a čistou košili (nebo to tak alespoň zezadu vypadalo). I když jsem mu neviděla do tváře, cítila jsem, že nás něco spojuje. No, a pak s otočil.

„Kubo?!" vykřikla jsem hlasitěji, než bylo zdrávo, když si můj pán Dokonalý konečně sedl naproti mně.

„A sakra," procedil mezi zuby, „sestřenko, tebe bych tu vážně nečekal."

„Já tebe teda taky ne," podívala jsem se na jeho ruku, „hlavně, když jsi už pět let ženatý s mojí nejlepší kamarádkou."

„Eh, neklape nám to?"

Tehdy jsem ještě protočila oči, být to o pár let později, vzala bych ho naplocho mečem. Vy, kteří netušíte, jaké je to být na rande s bratrancem, si představte následující: nakrájíte chilli papričky a pak krájíte cibuli. Rozslzí se vám oči a vy si je utřete rukou od chilli. Pomalu cítíte, jak vás opouští zrak a naděje na bezbolestný život. Takže jsou to slzy, slzy a nepřestávající bolest. Jistě, po dvou minutách trapného ticha se bratranec přesunul o stůl dál, ale za jakou cenu? Nechal mi šrámy, které nezahojí ani obrázek Davida Hasselhoffa z Pobřežní hlídky.

A teď zpět na začátek. I když to tak nevypadá, vrátila se mi naděje. Myslím, že celý můj stolek je teď najednou takový rozzářenější. Další bude jistě můj princ, o kterém jsem vždy snila. Ten, který mě bude nosit na rukou, líbat na dobrou noc a...no, až se u té představy červenám.

Cink!

Ano, už ke mně míří, pojď sem, můj hrdino. Eh, tak počkat.

„Tati?!"