Mývalí povídky

36. Jsi mým vězněm

 Hluk ve třídě se ten den zdál být výraznějším než obvykle. Zřejmě bylo třeba během těch několika minut projednat věci rovnající se důležitosti dokumentů z Pentagonu, jinak si Michael ten povyk nedokázal vysvětlit. Otráveně si odfoukl černé vlasy z očí a hypnotizoval poznámky, které se tímto snažil dostat do hlavy. Musel být lepší než on. Alex, ten věčně dokonalý spolužák. Ať se Michael snažil sebevíc nedokázal se mu vyrovnat, a vždy končil na druhém místě. Testy, soutěže, olympiády... A tím nejhorším ze všeho byl fakt, že se Alex o přestávkách bavil a řešil blbosti, místo aby se učil. Vždyť ani nyní neseděl na svém místě (Michael to věděl až moc dobře, vzhledem k tomu, že s ním musel sdílet lavici) a on ho i přesto nedokázal trumfnout?! Bizardní. Jako by v tom fungovala nějaká magie.

„Je to tady!" křikl někdo z chodby a třída zpozorněla.

Výsledky matematické soutěže dorazily! Michael vyskočil na nohy a svižným krokem, který byl vrcholem jeho tělocvičného snažení, přešel k hloučku žáků. Prodral se až k nástěnce, kde strnul. Alex byl opět první, ovšem tady Michaelův šok bohužel nekončil.

Isabela? V tu chvíli mu došla slova. Jeho druhé místo bylo pryč. Ale jak? Tolik bodů přeci ztratit nemohl! Určitě jí musel někdo pomáhat. Protekce učitelů, opisování, možná další čáry máry. Přeci nemohla být lepší i ona!

„A už je na třetím místě, magor," ozval se někdo za jeho zády. „Měli byste na něj bejt mírnější, jinak se tady zhroutí."

„Prosím, není to ma –" začal Alex s jeho obhajobou, ale to už Michael neslyšel. Zaplul opět do třídy a podíval se na ruku, kterou měl zatnutou v pěst. Svíral v ní poslední stránku s poznámkami z hodiny. Ani si neuvědomil, že to udělal, šlo o jeho zlozvyk. Trhal poslední stránky sešitů i knih. Někdy ze vzteku, jindy zkrátka jen tak, protože mohl. Ale zhroutit se? Něco takového rozhodně neměl v úmyslu. Ne, když tu bylo něco k vyřízení.

***

Zmizela. Bela zmizela. Alex se z toho šoku ještě neprobral. Uplynulo pár dní a on to stále nechápal. Isabela byla tichá a svůj čas trávila prakticky jen ve škole, doma, nebo v knihovně. To poslední věděl s jistotou, protože on sám do knihovny často chodíval. Jeho matka to místo vlastnila ostatně jako spoustu jiných důležitých budov ve městě a možná proto se objevovaly nepěkné řeči o tom, že je společně s několika dalšími vysoce postavenými jedinci členkou jakéhosi šíleného kultu. Alex však věděl, že jeho matka by nikdy neprováděla nic nebezpečného. Právě naopak, ona byla typem úzkostného rodiče, který své dítě chrání úplně před vším. Jeho rozvrh se tak od toho Belina moc nelišil. Škola – domov– knihovna. Dál ani krok. Tak měla jistotu, že se mu nic nestane a že jeho výkony ve škole budou perfektní. Pro účely studia také Alexovi v knihovně zařídila klidné místo skryté mezi regály. Místo, o kterém pověděl i Bele a čas od času se zde potkávali. Nyní tu však seděl sám.

„Ty budeš Alex, že?"

Alex sebou překvapeně trhl a vzhlédl. Dotyčný vypadal zanedbale a on vůbec nechápal, jak mohl zabloudit až do tohoto koutu.

„My se..."

„...známe?" dokončil za něj větu. „I tak se to dá říct. Je tu něco, co musíš vědět, takže poslouchej pozorně. Ta dívka, Isabela, nebyla první osobou, která zmizela. A dost možná nebude ani poslední. Dávej si pozor a nikomu nevěř. Tím myslím opravdu nikomu," řekl a poté odešel.

Alex jen zamyšleně nakrčil obočí. Co to mělo znamenat? To byla výhružka? S touto myšlenkou vytáhl z kapsy telefon a sklesle se zadíval na displej, který mu prozradil, že za pár minut musí domů.