Mývalí povídky

8. Praví záporáci odhaleni

Mám tam jít? Vahám. Ještě je čas z toho vycouvat. Přeci jen, slunce už zapadlo a les působí tak temně... tak strašidelně. Ale no tak, Richarde, bude to v pohodě. Jdeš přeci za známýma, no ne? Zaslechnu prasknutí větvičky. Ohlédnu se. Nikde nikdo. Tak proč mám pocit, že mě už od auta někdo sleduje? Udělám další krok. Křup. Stále mě pronásleduje ten nepříjemný pocit, že jsem něčí terč. Křup. Ale nikdo v okolí není. Křup. Nikdo v okolí přeci nemůže být! Křup. Zastavuji a pomalu, velice pomalu, se otáčím...

Nic. Krom sovy, která do mě zapichuje oči, nic jiného nevidím. Nebo...počkat... je to možné? Tam v dáli. To bude ono! Světlo!

Zrychluji krok. Utíkám. Rozrážím větve stromů, které mi způsobují nemalé škrábance na dlaních. Do nohou se mi zabodávají malé trny a drásají mi kůži. Pálí to jak čert, ale mně to nevadí. Běžím jako posedlý. Najednou začínám brzdit. Vidím ohniště. Ale kolem něj sedí zohyzděné postavy. Jako by byly obětí vyšinutého sériového vraha. Všechny instinkty v mém těle mi napovídají abych utekl. Každý úd mého těla se třese. Jsem tu správně. Ty tváře. Ty zničené tváře. Jejich prázdné výrazy. To je to místo. Zde umírají veškeré naděje. Zde se pohřbívají sny. Jedna osoba má jizvy od úst až do půli tváří, druhá má celou tvář spálenou, třetí nemá ruce a další... Najednou cítím dotek na rameni. Nohy odmítly poslušnost. Stojím na místě a čekám svůj konec. Vím, že je někdo za mnou. Otáčím se a...

„Áááá," křičím, „ó bože, kde máš nos!" Ano, není to nikdo jiný než samotný vládce temnot lord Voldemort, ale já nemám důvod se bát. Nebo alespoň to si myslím. Jedna z postav vstala od ohniště a podívala se na mě svýma šílenýma očima.

„Zdravím tě, člověče," zaskřehotala, „tak jsi opravdu přišel."

Přikývnu na souhlas a hned odpovídám: „Ano, jmenuji se Richard a jsem pohádkový vrah."

„Ahoj Richarde," odpověděl sborově zbytek osazenstva.

Pokud si myslíte, že je schůzka anonymních alkoholiků pruda, pak jistě nechoďte na schůzku anonymních záporáků.

***

Naproti mně sedí několik podivných existencí. Freddy Krueger, Rampelník, střihoruký Edward (on sám o sobě mluví jako o záporákovi) a lord Voldemort. Celou akci zastřešuje Joker.

„Tak Ríšo, mám na tebe dvě otázky. Ta první: víš, jak jsem přišel k těm jizvám? A druhá: proč jsi vlastně tady? Víme, že nepatříš do žádného příběhu."

„K tvým jizvám mě napadá jen nepovedena líbačka se střihorukým Edwardem." Jaj, stěr, ale musím pokračovat: „No, a jsem tady, protože jsem vyhořel. Víte, jak je těžké být ten zlý a zlý pořád dokola?" Teď mi došlo, že sedím v jednom kroužku s Voldemortem. „A vyhrávat," dodávám rychle, „aniž by se o tom svět dozvěděl?"

„Počkej, to vážně jde? Jakože vyhrát? Není to ve vyšší moci, však víte koho?" ptá se Voldemort a je zábavné vidět, že i on má osobu, jejíž jméno se bojí vyslovit.

„Myslíš, že to je v moci spisovatele?" Usmívám se, protože se těchto stvoření bát nemusím. „Já žádného spisovatele nemám. Existuju sám za sebe."

Cha, všichni jsou z toho na větvi, jak jinak.

„Pověz nám o svých vítězství," ozývá se z kruhu Rampelník.

„Rád," odpovídám. „Třeba se mi po vítězném monologu vrátí chuť jít zpátky do práce. Každý zná příběh Toma a Jerryho. Děti milují postavičku rozverného myšáka, proto tvůrci nechávají Jerryho vždy vyhrát. Ale co se stane, když děti dospějí? Když zjistí, že Jerry je vlastně provokatér, co neplatí nájem a vyžírá ledničku? Spisovatelé s tím nic neudělají, ale já ano. Jednou jsem se přikradl do jejich seriálu a stvořil alternativní konec. Nikdo jej nespatřil ale Tomovi se dostala sladká odplata v podobě myší sekané. Nebo co takový příběh o dvou dětech, kterým prošla krádež, a dokonce i vražda? Ano, nemluvím o nikom jiném než o Jeníčkovi a Mařence. Tak jsem je poctil svou návštěvou a řekněme, že baba jaga byla potěšena změnou jídelníčku."

„Počkat, počkat," přerušuje mou vítěznou řeč netaktně Voldemort. „Takže tvým nepřítelem byly dvě děti s myš? Takhle by mohl vyhrávat každý."

„Každý?" odpovídám. „Pokud se nemýlím, tak tvým nepřítelem byl puberťák, kterýho si nedokázal zabít ani jako mimčo." Sklaplo mu a hypnotizuje zem, konečně můžu pokračovat ve svém vyprávění. „Další můj zásah byl u Sněhurky. Ne, že by z toho byla nějak zvlášť nadšená."

„A zpacifikoval jsi trpaslíky? Protože ty potvory vám vlezou všude."

„Kušuj, Rampelníku. Trpaslíky nebylo třeba vyřídit. Byli v tu dobu v dolech. Něco vám povím, pohádky dovedou pěkně lhát. Víte, proč byla Sněhurka nejkrásnější z celého království? Protože byla každý den na botoxu. Brala si od trpaslíků diamanty a utrácela je za zkrášlovací prostředky. Ti chudáci makali celé dny bez nároku na přestávku, jen aby měla nové krémy a vodičky na ksichtík. Ale už s tím má utrum."

„Co jsi s ní provedl?" ptá se zvědavě Voldemort. Mé vyprávění ho vtáhlo, bylo vidět, že mu k úplné spokojenosti chybí už jen popcorn.

„Řekněme, že je teď v celém kraji nejkrásnější zlá královna. Na co jsem však obzvlášť hrdý, je moje práce u Červené Karkulky. Čistá prácička." Chci povídat dál, ale Joker mě nevhodně přerušuje svým smíchem. „Smím vědět, co tě tak rozesmálo, klaune?" ptám se ho, když jsem asi v té nejvyšší úrovni nasratosti.

„Směju se, protože to není žádná zločinecká prácička. Já shazuju lidi z budov, pálím milióny a miliony dolarů, nechávám vyhodit budovy do povětří...Ssleduju, jak svět hoří. A tvoje mistrovské dílo? To, na co jsi obzvlášť hrdý? Ta tvoje čistá prácička není nic jiného, než že jsi dovolil, aby se Karkulka s babičkou topily ve vlkově žaludeční šťávě."

Úplně vidím, jak mi před očima obávaný Voldemort zelená. Pán temnot a nerozdýchá zmínku o trávení?

„Dobrý postřeh, Jokere," reaguji, „ale já to nenechal zajít tak daleko. Vlk nebyl nic jiného než nájemný vrah. No, a my vrahouni přeci musíme držet basu. Opravdovou příšerou v tomto příběhu není vlk, ale matka Karkulky. Proč myslíte, že oblékla Karkulku tak nápadně? Červená kapuce do temného lesa? Mohla jí dát alespoň maskáče, ne? Pravdou je, že ona chtěla, aby ji vlk našel. Chtěla, aby ho dovedla k babičce. Protože jejím cílem byla právě babička, její tchýně. No, vidím, že už máte dost, tak já zase půjdu."

„A vrátila se ti chuť do práce?" ptá se Joker.

„Chuť mám a rozhodně se mi zlepší," říkám a nabíjím pušku grilovacím kořením. „Teď, když mě, pánové, omluvíte, musím navštívit tři malá prasátka."