Mývalí povídky

14. Vězení

Ležela tam potmě už třetím dnem. Čas od času se otevřely mohutné dveře jejího vězení a celá chladná temná místnost se na chvíli zaplnila světlem.

„Prosím," zašeptala posmutněle, „pusťte mě ven."

V místnosti nebyla sama. Rozhlédla se kolem dokola a viděla dva tábory. Jeden s nafintěnýma nezdravýma umělotinama, který se každým dnem zmenšoval. Odcházeli. Byli volní. Nu, a pak tu byl ten druhý tábor. Ten, kam patřila. Její tábor nebyl na pohled tak „přitažlivý" jako ten první, ale i někteří z jejich přátel se dostali na svobodu.

„Neboj se," uklidňovali ji, „i ty se někdy dostaneš ven." Ale ona byla vnitřně přesvědčená, že ne. Den za dnem se dveře otevíraly a vězni byli jeden za druhým bráni na světlo. Den za dnem, noc co noc, se tento rituál opakoval. A jednou přišla chvíle, které se nejvíce obávala. Byla sama. V místnosti už nezůstal vůbec nikdo. Co teď se mnou bude, pomyslela si, až se ty dveře otevřou, tak uvidí, že už jsem tu zbyla jediná. To už mě musí vzít ven, ne?

Dveře se konečně pootevřely. Zatím jen na škvírku, ale ona věděla, že se otevřou víc. Vždycky se otevřou. Celá místnost se rozzářila. To bylo snad poprvé, co byla rozzářena tak dlouho.

„Nekoukej tam jak Slovák do lékárny a něco si už vyber!" ozvalo se zvenku.

„Ale já nevím co," odpověděl někdo mrzutě. „Nic tu není." S těmi slovy zaklapl dveře a místnost znovu pohltila tma.

***

„Opravdu? Tohle je tvoje tajná zbraň?!" vztekal se chlapec. „Proč jsi s tím vůbec příběhem přišla dneska?" obořil se na maminku.

„Je to pět dní, co jsi odmítl sníst brokolici," odpověděla. „Takhle přesně na den nám to vyšlo."

„Ale stejně jsi mě nepřemluvila," odvětil jí. „Je mi fakt jedno jak moc je smutná, já ji prostě nikdy jíst nebudu."

„Ani když se na tebe podívá smutnýma očičkama?"

„Ale brokolice přeci nemají..." Nestihl to ani doříct a maminka, kdoví odkud, vytáhla brokolici, na které byla nalepená vypouklá očička.

„Jen se na ni podívej," řekla a důležitě s brokolicí zatřásla, až to chvíli vypadalo, že šilhá.

„Nech toho," smál se klučina. „Ne!"

„Smůla," prohlásila maminka vítězně, „brokolice si našla cestu ze svého vězení a rozhodla se tě ztrestat!" S těmito slovy se vrhla na chlapce a začala ho lechtat.

„Ne, prosím, už dost!" křičel a držel se za břicho.

„Takže slibuješ, že už nebudeš tu nebohou zeleninu odsuzovat jen podle vzhledu?"

„Ano, ano," smál se, „přísahám na všechny snickersky světa, že ji nejdřív ochutnám, než ji odmítnu."

„Tak se mi to líbí," řekla a přesunula se k ledničce, „a zítra si povíme příběh o důležitosti vynášet odpadků.