Mývalí povídky

37. Psaní je peklo

Seděla jsem před počítačem a mé prsty zuřivě běhaly po klávesnici. Byla jsem ponořena do příběhu, na kterém jsem pracovala již několik měsíců. Obvykle jsem psala v době, kdy bylo ošklivo. Nic mě nedokázalo hnát kupředu jako kombinace jarních přeháněk a letních dešťů. A tak se mi povedlo nemožné. Dokončila jsem svůj první příběh. Vlastně to úplně dokončené ještě nebylo, spíše jsem se dostala do dlouho očekávaného finále! Nadšením jsem ani nedutala. Obrazovka, na které byl ještě před chvílí jen název kapitoly, se rychle začala plnit tou možná nejžhavější scénou, kterou jsem kdy napsala:

...pot,é krásný Denis obtočyl ruce, kolem Klementýny, chytil ji za bok a pak...

Najednou jsem se zarazila. Ne proto, že by mě vyhodilo z konceptu červené podtržení špatně napsaných slov. V té době mi byl pravopis šumafuk, hlavně, když moje příběhy někdo četl. Měla jsem jiný problém. Netušila jsem, jak by měla ta scéna pokračovat. Na moji obranu, bylo mi jen dvanáct, takže je naprosto normální, že jsem v té době vůbec netušila, co by měl štramák Denis udělat, až milostivě uhnízdí Klementýnu na své školní lavici.

Zamyšleně jsem se chytila za bradu a snažila se vymyslet, jak z této prekérní situace ven. To už by rovnou mohli začít péct koláče, i ten blbý únos mimozemšťanů by v tu chvíli dával větší smysl než jakákoli erotika, co mě v tu chvíli napadla. Navíc, já o tomto tématu vlastně vůbec nechtěla psát. Původně se mělo jednat jen o naprosto nevinný fantasy příběh plný přátelství, ale ty moje hloupé postavy mě vůbec neposlouchaly. Bylo jim úplně jedno, co říkám. A to jsem byla všemocným autorem! Ten chlípný Denis prostě musel mou Klementýnu utahat na svůj proklatě perfektní úsměv. A přitom jsem svou hlavní hrdinku vykreslila tak dokonale! Mělo jít o vážně mocnou, nezávislou a nebojácnou čarodějku. Klementýna měla zkrátka všechno: krásu, inteligenci, sílu... A ten padouch z ní udělal jen pubertální školačku.

A tak se z prve mocné čarodějky, která byla ze svého světa vyhoštěna, protože se rozhodla zachránit posledního duhového jednorožce, stala „jen" Denisova přítelkyně.

„Ten blbec mi úplně všechno zničil!" zanadávala jsem. „Chtěla jsem fantasy ze školního prostředí a co tu mám? Porno!"

„Děje se něco, zlato?" vyrušil mě v nadávání hlas mámy.

„A-ale nic," zrudla jsem a vrátila se zpátky ke psaní. Jak to jenom zachránit? Proti Denisovi se nedalo bojovat, ten ťulpas chtěl jenom jedno a byl k nezastavení. Stejně jako Klementýna, která ve chvíli, kdy se jejich osudy protkaly, přestala úplně myslet na svého jednorožce. Ale těch magických koníčků se nevzdám! I když neexistovali v reálném světě, žili alespoň v mém příběhu. Jenže kdoví na jak dlouho. Pokud Klementýnu nedostanu z Denisova okouzlení, tak i tomu poslednímu z těchto bájných stvoření odzvonilo.

„Ahá!" zajásala jsem po chvíli. „Okouzlení, to je ono! Vždyť já úplně zapomněla, že je Klementýna čarodějka. Teď už to jen nějak napsat."

„Nemůžu." Odmýtla ho Klementýna. „A to proč?" Protestoval Denis který se nechtěl vzdát bez boe. „Prostě to nejde!! Chlapy jsou míň důležitý než jednorožci!?!" Zakřičela a promněnila ho v žábu. Pak otevřela portál do své kouzelné země. Zachránila posledního jednorožce.. a projela se po poli plném kopretin až do západu slunce.

„A je to," oddechla jsem si. „Teď to můžu dát na Wattpad."