Mývalí povídky

17. Boj o život

 „Kapitáne! Kapitáne, slyšíte mě? Přepínám." Z vysílačky se ozývalo jen chrčení. Co si jen počnu? Krčila jsem se v krytu a pot mi stékal po čele. Všude byla tma a taková zima... Odpojili mě, problesklo mi hlavou, no, jistě, jsou chytří, odřízli mě od zdroje energie. Podívala jsem se směrem k lednici a zaškrundalo mi v žaludku. To mi ještě scházelo. Teoreticky bych se mohla pokusit dostat k lednici, ale musela bych opustit svůj kryt a oni by mě pak mohli dostat. „Kapitáne," špitla jsem do vysílačky, „kapitáne, jak vypadá situace venku? Přepínám." Jako odpověď se mi dostalo známé zachrčení. Můj žaludek zesílil. To je mi podobné, venku se odehrává apokalypsa a já tu sedím a řeším hlad. Najednou mi to došlo. To snad ne! Nejenže je svět v nebezpečí, ale i když se dostanu k lednici, tak tam nic nebude! Zásoby byly dobře spočítány, ale jen na cestu sem, a ne na pobyt zde. Krát dva to mělo bejt. Najednou mi někdo dýchl za krk. To není možné, že by se dostali až sem? Do krytu? Kdybych tak měla kousek čokolády, snědla bych ji a získala bych potřebnou sílu jim utéct. Nebo kdybych měla alespoň kousek klobásy, co bych jim předhodila a zdrhla. Jenže já neměla nic krom škrundání žaludku, které by mohlo přivolat velrybu. Situace se zdála být bezvýchodnou. Jídlo se ke mně zkrátka nedostane. A já se nedostanu k němu. Místo toho jsem se však stala potravou pro někoho jiného.

„Haló! Země volá vojandu Emu ozvěte se! Země volá Emu!"

Uslyšela jsem známý hlas. Podívala jsem se na vysílačku, která však stále jen chraptěla. Přesto jsem věděla, že mě někdo volal. Rozhodla jsem se zůstat ve svém krytu a přivolat posily.

„Kapitáne?!" zkusila jsem znovu štěstí s vysílačkou. „Jste tam, kapitáne? Nemám tu jídlo a zřejmě se ke mně dostal vetřelec."

Zaposlouchala jsem se. Žádná odezva. Museli dostat i kapitána!

„Vzdej se a vylez ven, můj kamarád se tě snaží z toho krytu vyhnat už pár minut."

Opravdu jsem měla pocit, že ve svém krytu nejsem sama, ale celou dobu jsem neměla odvahu se ohlédnout. A... ten hlas měl pravdu! Jedno chlupaté stvoření mi celou dobu stálo za zády! Určitě mu sloužilo. Měla jsem na výběr, buď opustit svůj úkryt a hledat potravu, nebo zůstat a vyhladovět.

„Emo, tak už vylez. Vzdej se."

„Nikdy! Živou mě nedostanete," odvětila jsem hrdinně. „Než padnout do zajetí, to raději padnout hlady!" Najednou mě ozářilo světlo.

„Proč jsi vůbec všude zatáhla závěsy? A vylez zpod toho stolu, když s tebou mluvím."

„Nemůžu, to je můj kryt. Venku zuří apokalypsa a já jsem v bezpečí jen tady."

„Když tě nedokázal vyhnat náš Alík, tak musím vytáhnout těžší kalibr. Nevylezeš, i kdyby to znamenalo, že už nikdy neochutnáš mé sušenky?" řekl můj nepřítel a vytáhl voňavý plech z trouby. Kašlat na apokalypsu a na chlupaté hrozby, království za sušenku!