Mývalí povídky

6. Blbý mlíko

„Co to neseš?" zeptal se Tomáše kudrnatý klučina.

„Jak to asi vypadá, Dane? Krabici se sušenkama."

Pokud bychom měli popsat Tomáše jedním slovem, bylo by to vynálezce. Pokud rozšíříme jeho definici, dostaneme šíleného vynálezce. I když mu bylo jen devět, měl už ohromné plány do budoucna: vyslat do vesmíru křečka ve špagetové raketě, vymyslet nový kalendář, ve kterém budou prázdniny trvat od jara do Vánoc a samozřejmě také vynalézt lektvar na neviditelnost, aby mohl brát sladkosti z kuchyně nikým nepozorován. U Tomáše zkrátka nikdy nic nebylo takové, jak se na první pohled zdálo a Dan o tom moc dobře věděl.

„Proč bys nesl do školy sušenky? To ty nikdy neděláš. Nezvládneš se rozdělit ani o žvýkačky."

Dan a Tomáš Bouchalovi byli jednovaječná dvojčata. Dan vyrůstal blíže srdci, zatímco Tomáš blíže zažívacímu traktu, což způsobilo jeho hamižnost.

„Toto jsou ale speciální sušenky, Dane. Cožpak jsi neviděl film Já padouch?"

„Myslíš, to s těma žlutýma potvorama?"

 „Přesně ten. Ale krom těch banánových potvor tam byl i jeden super vynález. Disco roboti."

„Takže roboti s afrem tancující na Bee Gees? Ah, ah, ah, ah, stayin' alive, stayin' alive..." zpíval a tancoval do rytmu.

„Ale ne tenhle typ Disco robotů, sakra. Proč se musíme my vědci potýkat s takovými nekňuby?"

„Jakej nekňuba? Vždyť jsem o pět minut starší! Tak vysvětlíš mi to s těma robotama nebo ne? Nemáme na to celý den, vždyť víš, že píšeme matiku."

„No, právě," prohlásil Tomáš důležitě, „ono to jde ruku v ruce. Jen se podívej." Zmáčkl tlačítko na hodinkách a z jeho sušenek se vytrčily mini nožičky a mini ručičky.

„Wooow," řekl Dan obdivně, „ti jsou vážně cool. A co je tohle?" Ukázal na šťopku vyčuhující ze sušenky.

„To je kamera," řekl hrdě, „nasadím je totiž do školy a oni nám přinesou výsledky na jakýkoli test. Ať už na češtinu, angličtinu nebo třeba," zašeptal, „matiku." Schoval sušenky do batohu a vyrazil spolu s Danem do školy.

***

„Děti, dnešek je pro nás velice důležitý. Nejenže píšete velkou písemku z matematiky, také k nám přijde na návštěvu pan inspektor." Třída začala hučet jako úl. Pana inspektora děti ještě nikdy neviděly. „Navíc, v rámci kontrol tříd probíhá i soutěž. Pět dětí z celé naší republiky se bude moci podívat do vesmírného střediska NASA."

Tomášovi se zablýskly oči. Tohle by mohla být příležitost, na kterou čekal celý svůj krátký život. Konečně povstane jako Batman nad davem nýmandů. Ukáže jim svá léta výzkumu. Své auto poháněné želé bonbóny. Svůj samočistící se kartáček na zuby. Svoji krev, svůj pot a své slzy, které mu kropily papír kvůli alergii na pyl. Stačilo mu jen předvést Disco roboty. 

Tomášův plán podvádět při matematice byl v tu ránu ta tam. Neustále hlídal hodiny a pozoroval svou krabici sušenek jako ostříž. Tik, ťak, tik, ťak... Blížil se čas oběda a pan inspektor stále nikde. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.

„Tak, vstávat, děti! Pozdravte pana inspektora."

„Dobrý den pane inspektore," řekly děti unisono. Dan překvapením vyprskl mléko rovnou na Tomášův sešit. No to snad ne, pomyslel si Tomáš a v duchu své neschopné dvojče několikrát praštil kartonem mléka. Definice bratrské lásky.

„Děkuji vám, kolegyně. Jen si zase sedněte, děti. Jak vám jistě paní učitelka stihla sdělit, má dnešní návštěva se netýká jen správně obalených sešitů a dobře ořezaných tužek. Náš pan prezident se krom programu anonymních alkoholiků zapojil i do vesmírného výzkumného programu. Pár nadaných dětí se tak podívá za kosmonauty, zkusí si stav beztíže a podívají se na nejnovější vybavení ze kterého by slintal i Albert Einstein. Takže, je tu nějaká hlavička, co má srdce vědce?"

Ano, ano, ano, pomyslel si Tomáš, nadešla má chvíle. „Já, pane inspektore!" zvolal a nadšeně chňapl svou krabici robotů. Jeho brácha ho následoval, a přitom do sebe kopal jeden lok mléka za druhým, jako by to byly panáky Bechera.

„Tak copak to tu máme," řekl se zájmem inspektor a Tomáš otevřel krabici. „Á, tady má někdo jistou budoucnost ve vesmírné kantýně." Tomáš protočil oči. Ve vesmírné kantýně najde člověk jen namleté pasty, ale co chtít od státního úředníka.

„Jen se na ně pořádně podívejte," pobídl ho Tomáš.

Inspektor si vzal jednu ze sušenek a podíval se na Dana a jeho láhev s mlíkem.

„Podejte mi, prosím, sklenici, kolegyně," oslovil paní učitelku. Tomáš nevěděl, co se na něj chystalo. Inspektor si vzal jednu ze sušenek a hodil ji do mléka.

„Zachraňte ho!" zvolal Tomáš. Ze sklenice létaly jiskřičky.

„Neboj se, tvá sušenka je v bezpečí. Podívejme, je pěkně peprná," vytáhl ji ze sklenice a schramstl ji.

Tomáš na něj hleděl s otevřenou pusou. Na vousu inspektora se ještě kmitala malá železná nožička.

„Moc dobrá, a chlapče," podíval se na Dana, „přinést mléko k sušenkám, geniální tah."

Za pár týdnů přišli výsledky. Mezi dětmi pozvaných na vesmírnou stanici byl i jeden z bratrů Bouchalovic. Tomáš mával Danovi, který se vzdaloval v autobusu nadepsaném NASA. Blbý mlíko. Prý ‚geniální tah', ale já jim ještě ukážu. Všem ukážu. A tak se zrodil ďábelský vědec... možná. Také je tu jistá pravděpodobnost, že Tomáš strávil normální život. Ale o tom si povíme někdy jindy.