Mývalí povídky

33. Rovnováha

Vyhlížela z okna hradu a upírala svůj pohled ke vzdálenému horizontu. Obloha byla poseta stovkami a stovkami hvězd, přesto něco dokázalo kouzlo vlahé podzimní noci překonat. Libuše nedávno zažila něco úžasného. Našla klid, o kterém se jiným může nechat jen zdát.

„Víš, co mě napadlo?" ozval se za jí zády manžel.

„Ne, co?" odpověděla zasněně.

„Že jsem vlastně pašák. Jistě, Bivoj dokázal jednou ranou srazit kance, ale to jen díky tomu, že má hnáty jak dva větrníky. Jakmile je roztočí, tak by měl nahnáno každý. Ale musíš uznat, že i já mám své, heh, přednosti."

„A to je vše, co jsi mi chtěl říct?" usmála se.

„Ne, vlastně jsem chtěl říct něco úplně jiného. Od chvíle, co jsi zažila to své vidění, mi přijdeš taková jiná. Jako vyměněná."

„Zase ta tvoje představivost, proč říkáš takové hlouposti? Není to poprvé, třeba minule jsi hlásil, že se tě má sestra pokusila otrávit svým dryjákem, i když to byl jen čaj, který ti měl pomoci s trávením."

Trávení nebo otrávení, to vyjde na stejno, pomyslel si kysele ale nic neřekl. Jen potichu přešel za svou ženou a obejmul ji.

„Jsi šťastná?" zeptal se po chvíli.

„Jsem kněžna a věštkyně," zašeptala.

„Jenže na to jsem se neptal," jeho sevření zesílilo. „Měla jsi další vidění, a to tě rozhodilo. Chci vědět víc."

„Některé věci nesmí být nikdy vyřknuty, tak se s tím smiř, drahý," odpověděla.

„Týká se to toho ‚města velikého', že ano?"

Přikývla.

„Tak to je dobře, už jsem se bál, že to bylo ohledně nějakého chlapíka, co dělá hrnčíře někde v tramtárii a musíš za ním poslat posly.. . JÁ jsem tady ten, který vejde do dějin, ne nějaký hrnec."

„Máš pravdu, hrnec do dějin opravdu nevejde. Ale to město... Viděla jsem ho v jeho největší slávě, ale i v plamenech. Vládli mu moudří a dobří, ale i spodina. Přineslo lidem lepší život, ale také rozsévalo smrt. A já se trápila nad tím, jak vše změnit."

„Tak jsem měl pravdu!" zajásal Přemysl nad první historicky vyhranou hádkou se ženou.

„Ano, ano, ale teď je vše jinak. Tam, kde je den, je i noc. Hudba je krásná jen tehdy, když si můžeme dovolit ticho. Dobro a zlo jsou delikátní misky vah, s nimž se zkrátka musíme smířit. A když už jsme u toho, přijde mi, že jsi měl v poslední době až moc dobrých zážitků."

„Počkej, nechceš snad říct," Přemyslovi se zatajil dech.

„Ano, zítra vyrážíme na Tetín. Jedno odpoledne s mými sestrami tě přeci nezabije."

„Asi máš pravdu," povzdechl si. „Tedy jedině v případě, že nebude vařit Kazi."