Mývalí povídky

34. Barevné básnění

„Něžný vánek nedokázal počechrat ve vlasech, natož rozehnat mlhu, jež ukrývala vše živé i neživé, stejně jako první jarní květy v rozpuku. Jediné, co byl člověk schopen vnímat, jelikož k tomu nepotřeboval zrak, bylo štěbetání drobných opeřenců, kteří od brzkých hodin bez ustání sháněli potravu pro svá čerstvě vylíhnutá ptáčata, nádhera, co?" pronesla zasněně a sedla si na volnou zahradní židli.

Ráda dostávala básnické nesmysly, ráda sledovala, jak se kolem ní vše probouzí, ráda čichala ke květinám na jejich zahradě, ale co dělala úplně nejraději... Sdílela! Všechny tyto senzace musela někomu říct. Za normálních okolností by svou maminku hledala po všech čertech, ale teď, z vzhledem k tomu, že byl celý národ v karanténě, si jí mohla vylát srdíčko okamžitě.

„No, nevím, Eliško, přijde mi, že se moc snaží," prohlásila znuděně dáma s cigaretou a dala si dalšího šluka. Obláček cigaretového kouře stoupal k obloze. Alespoň se obě ženy domnívaly, že tam nějaká obloha je. Mlha halila vše do stříbrného závoje a vytvářela na zahradě pohádkově tajemnou atmosféru. Tedy v případě, že svět vidíte jako Eliška. Pokud byste byli její matkou, tak byste řekli, že je prostě hnusně. Hnusně a mlhavo.

„Ale, mami, umělce máš podpořit, a ne ho při první příležitosti zdrbnout," protestovala.

„Odkdy je Michal umělec?" znovu potáhla z cigarety a pokusila se pohodlně usadit na plastové židli. „Kdo tyhle krámy vyrábí?! Takový šunt."

„Michal je umělcem odjakživa," pokračovala Eliška zamilovaně. „Z jeho úst vycházela poetická slova už při jeho zrodu."

„Já bych ti řekla, co z jeho úst vycházelo. A i z toho druhýho otvoru. Ten tvůj Michal se nijak nelišil od tebe, mě, nebo támhle Azora," namířila cigaretou na jejich psa, jako by se ho snažila sestřelit.

„Kdybych se s ním tak mohla vidět. Vzali bychom se za ruce a šli vstříc slunce západu"

„To těžko, když máš být doma v pět."

„Nebo bychom zašli na milkshake a pak ho pili společně dvěma brčky."

„To těžko, když má alergii na laktózu."

„Tak tedy na sklenku lahodného koktejlu."

„Nejsi plnoletá."

Eliška s matkou sváděla bitvu, kterou neměla šanci vyhrát, ale přesto se o to snažila. Její růžové brýle sice potřebovaly mini stěrače, aby ze sklíček smyly veškerou špínu, kterou na ni její maminka stihla naházet, ale podobně jako květiny nevnímají převracení půdy způsobené žížalím kmitáním, tak ani ona nezaznamenávala jemné otřesy v matčině intonaci.

„Přijdu si jako princezna Rapunzel, uvězněna ve věži, čekající na svého prince na bílém koni," povzdechla si.

Matka znovu potáhla z cigarety a rty se jí spojily v jednu uzoulinkou čáru. Jak dlouho ještě bude brebentit o tom Michalovi, pomyslela si otráveně, je to ničema, darebák, darebný ničema...

„Cože to vlastně napsal, Eliško?" přerušila po chvíli ticho.

„Něžný vánek nedokázal počechrat ve vlasech, natož rozehnat mlhu, jež ukrývala vše živé i neživé, stejně jako první jarní květy v rozpuku -"

„Bože to je brak."

„Co se ti na tom nelíbí?" Eliška z trávy utrhla květinu a začala ji postupně zbavoval lístků. „Má mě rád..., nemá mě rád..."

„Něžný? Takové slovo ze sebe pořádný chlap nikdy nevypustí."

„Má mě rád..."

„A mlha schovávající vše živé a neživé? Jaká to romantika. ‚Ach, lásko, pojďme se projít. Je sice zima a vidíme úplný prd, ale třeba narazíme na zombíka.'"

„Nemá mě rád..."

„A květy v rozpuku jsou jen hřebíčkem do rakve jeho mužnosti. Co tam máš dál?"

„Má mě rád!" zajásala. „Promiň, říkala jsi něco? Á, už vím, ano, hned ti to najdu. Je to vážně báječný text. On je zkrátka tak nadaný. Tady: Jediné, co byl člověk schopen vnímat, jelikož k tomu nepotřeboval zrak, bylo štěbetání drobných opeřenců, kteří od brzkých hodin bez ustání sháněli potravu pro svá čerstvě vylíhnutá ptáčata."

„Paráda, takže nejdřív vzpoura nemrtvých a teď uřvaní ptáci? Ten chlapec nemůže být normální."

Eliška se zamyslela. A to běžně nedělala! Jenže na matčině zmínce, že její milovaný není normální něco bylo. Michal byl zkrátka jiný. A ne jiný ve smyslu „mám v autě zakrvácenou lopatu a pytle na odpadky", přesto se něčím vymykal. Michal byl básník. Ona jeho múza. Oba byli určitým způsobem „divní", ale aspoň mohli být divní spolu.

Jestli si něco Eliška za těch patnáct let vztahu s její maminkou odnesla, pak je to to, že její rodič byl nemilý cynik, ale ona jím být nemusí. A rozhodně nemusí žádat o povolení básnit si. Něco takového jí nemůže zakázat žádný rodič, vláda nebo virus.

„Ale to jsem ti ještě neřekla, že ten text má pokračování," pokračovala konejšivě Eliška. „Na toto místo chodila vždy, když se cítila osamocena. Poslouchala, jak se vše kolem ní probouzí a poráží letargii zimy. Země pod ní vibrovala energií všeho a všech. A s každým svým nádechem cítila, že i ona sílí. Vždy sem dorazila jako troska a domů se vracela o něco méně znavenější. A najednou se to stalo. Přišla chvíle, které se tolik bála. Chvíle, kdy se rozlétne a spatří svět v jeho pravých barvách. Procitne. Přestane se utápět v růžových básních, ale nesklouzne do černobílé melancholie. A vylétne z hnízda."

Nastalo ticho. Matka zahodila cigaretu do popelníku a vstala ze židle.

„O vylétávání z hnízda si můžeš nechat ještě pár let zdát, Eliško. Ale musím uznat, že ten tvůj Michal asi za něco vážně stojí. Alespoň jako umělec. Stále se mi nelíbí celá ta ‚je to můj přítel' pohádka, kterou mě obdarováváš už několik měsíců."

„Je to umělec s dobrým srdce, mami. Třeba teď, teď jdeme hlídat děti zdravotníkům. Počkej," zarazila se, „neslyšela jsi to taky?"

„Co myslíš? To štěbetání drobných opeřenců? Nebo květy v rozpuku?"

„Ne, myslím, že to byl zvonek jeho kola. Už je tady!"

Eliška se nadšeně rozeběhla směrem k domovní brance.

„Počkej ještě, Eliško, neblbni. Roušku máš?"

„Jistěže ano, přeci nebudeme za blázny. Můžu už jít?"

„Asi, hlavně nezapomeň, že ta rouška patří za ouška a-" zarazila se.

„Mami, že tys právě-"

„Ne, ani na to nemysli," okřikla ji.

„Ale jo."

„Ale ne."

„Ale jo."

„ALE. NE."

„ALE. JO!" zajásala. „Tys právě rýmovala. Takže máš básnické střevo!"

„Tak už hlavně neblbni. A nezapomeň si vzít na to kolo přilbu," odfrkla.

Eliška odběhla a její maminka se po dlouhé době usmála.

„Rouška za ouška, to se mi povedlo," mumlala pro sebe. „Rouška za ouška. Rouška. Ouška. Krása."

A v tu chvíli, i když byl svět stále zahalen mlhou, už se nejednalo jen o zakalenou nic neříkající šeď, ale o stříbrný závoj ukrývající vše živé i neživé.