Mývalí povídky

11. Učitelčino trápení

První zářijové pondělí, juch, pomyslela jsem si. A ne, nejsem žádný rodič. Jsem učitelka a chtě nechtě konec prázdnin znamená, že je můj další výplatní šek na cestě. Zamáčkla jsem budík, vyskočila z postele a nacpala své ladné křivky do sprchového koutu. Následovala tříchodová snídaně. Lidé, co si ráno neudělají čas na snídani jsou podle mě monstra. Poté mi zbývalo udělat pár kroků k autu a odjet do školy. Jo, a ještě jeden drobný zanedbatelný detail, vzala jsem si na sebe klobouk, oblek a... nalepila si kníra.

Kdybych pracovala řekněme na „normální" škole, tak bych asi nemohla mít takovou radost z výplatního šeku, ne? Učím na vážně skvělé škole pro zbohatlíky, ovšem je tu jeden problém – nechtějí učitelky. Ani nevím proč. Že by kvůli jejich ohromné kráse? Pravda, já jsem zatraceně atraktivní. Mých sto dvacet ohromných kilo krásy jen tak někdo nepřehlédne, a navíc mi jdou krásně ke jménu. Jsem Saša Musilová Weberová a takhle můžu říct, že vydám za dvě: za Musilovou i za Weberovou. A taky jsem velice atraktivní zevnitř a to se vyplatí, Horste.

Tak tedy, ve svém přestrojení pronikám do školní budovy. Kolem mě běhali malí trpaslíčci a já musela našlapovat extra klidně a extra opatrně, aby místo příchodu učitele neviděli trailer na novou Godzillu.

„Ahoj Sašo!" volal na mě z dálky Hubert, vrátný.

„Zdar Huberte," pronesla jsem hlubokým hlasem, který mi rozhodně nebyl cizí a plácla jsem si s ním. Ani nevím, proč to ti chlapi tak rádi dělají. Prošla jsem chodbou a zatočila k třídě prvňáčků.

Otevřela jsem dveře a naprosto profesionálně jsem prošla podél lavic až ke katedře. Úvodní řeč proběhla bez problémů, rodiče i děti mi zatleskali a šli jsme domů. Konec.

No, tak takhle přesně se to nestalo.

Jediné, co je z předchozích řádků pravdivé, je, že jsem otevřela dveře. Ve třídě se nějakému žáčkovi povedlo vylít džus (alespoň doufám, že to byl džus... to by si přeci nedovolili!) a já po něm uklouzla. Můj naprosto profesionální výstup byl v troskách stejně jako má záda. Ještě jsem se ani nestihla postavit zpět na nohy děti se už válely smíchy na lavici. Je to naše budoucnost, je to naše budoucnost, opakovala jsem si v hlavě. Jak zní páté přikázání, Sašo? No? Nezabiješ, tak se podle toho řiď.

„Pojďte, pomůžu vám na nohy," vytrhl mě z myšlenek medový hlas. To už jsem v nebi? „Uff," vyhekl, když se mě snažil zvednout, „vy jste ale pěknej kus chlapa." Aha, takže jsem v pekle. Otevřela jsem oči a spatřila onoho veselého komentujícího. Byl to zřejmě jeden z rodičů, a dokonce by se dalo říci, že byl i pohledný. Stiskl mi ruku a pomohl mi nahoru. Nikde jsem neviděla jeho paní, to bylo pozitivní. Ale co když měl někde svého pána? Ale kdo jsem abych soudila.

„Vážená školo, vítám vás v dětech. Mučit se budeme od rána. Po domově pak můžete oběd." Nebudu lhát, tohle byla ta lepší část mého proslovu. Po mé řeči následoval prostor pro debatu ale z nějakého, mně utajeného, důvodu se nikdo na nic neptal. Rozloučila jsem se s rodiči, kteří mě při svém odchodu propichovali pohledy a chránili ratolesti svými těly, jako bych je mohla snad nakazit svým dnem blbcem.

Sedla jsem si za katedru a dala hlavu do dlaní. Bylo mi vážně mizerně.

„Skvělá řeč," ozval se ze třídy hlas a já si uvědomila, že nejsem sama. Byl to ten chlapík, co mi pomáhal vstát. Ten chlapík, co se mi líbil. A působil, že se mu líbím i já. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Líbím se mu jako chlap? A budu se mu líbit jako ženská? Opravdu jsem doufala, že je něco jako David Bowie.

„Jo, dík," zamumlala jsem.

„A z těch dětí si nedělejte hlavu, na dnešek rychle zapomenou."

Bohužel generace smartphonů poskytuje dětem možnost fotit a natáčet ve vysokém rozlišení. Řekněme, že se ze mě stala hvězda youtube, ale o tom ani jeden z nás v tu chvíli vědět nemohl. V hlavě jsem si rozfázovala plán na tři kroky: 1. zjistit jestli je zadaný 2. pozvat ho na přátelskou večeři 3. vybalit na něj, že jsem ženská.

„Můžu vás pozvat na večeři?" vyhrkla jsem na něj. Okej, pořád se to dá zachránit. Bod jedna stejně stál za starou bačkoru.

„No, víte, neuražte se. Kdybyste byl žena tak jistě," zasmál se a já to brala jako startovní výstřel. Shodila jsem kníra a vítězně prohlásila:

„Ale já jsem ženská!"

Muž se na mě usmál a já se usmála na něj. To je panečku příběh. V hlavě mi už zněly svatební zvony, když v tom jsem zaslechla jiný zvuk, který mě vytrhl ze snění. Zvuk želízek?

„Děkuji za vaše doznání. Falšování papírů je v tomto státě protiprávní, stejně tak jako vaše práce tady." Vytáhl svůj odznak. „Ale jestli budete mít po soudu volno, tak bych si tu večeři dal."

Ten prevít.