Mývalí povídky

16. Tajemství superhrdinů

„Kdybych mohla být superhrdinou, byla bych maminkou," řekla holčička stojící před tabulí.

„Jak rozkošné," rozplývala se paní učitelka, zatímco se celá třída válela smíchy na zemi. Před Klárkou se vystřídalo již několik dětí. Jedno chtělo být Superman, jiné Flash, objevilo se i pár Spidermanů a jeden Groot... Paní učitelka si dělala čárky, když zaznělo něco normálního. No, ani jednou, přátelé! Tedy až doteď.

„Okamžitě se přestaňte smát!" rozkřikla se na děti, které se utišily. „Od Kláry je náhodou moc pěkné, že chce být něčím tak krásným jako je maminka. Že?" Klárka nadšeně přikývla. „Být maminkou je velice záslužná činnost," pokračovala učitelka. „Věřte tomu nebo ne, ale maminky jsou superhrdinové skutečného světa. Ráno brzo vstanou, udělají snídaně a svačiny, navaří čaj a kávu, vyprovodí vás do školy, uklidí doma, vyperou, vyžehlí, zašijí kalhoty a trička, připraví oběd i večeři, pomůžou s domácími úkoly a přečtou pohádku na dobrou noc. Zkrátka superhrdinové."

V tu chvíli se pozastavila i Klárka.

„Pančitelko," řekla nesměle, „vy jste ale úplně vynechala tu část, kdy na sebe maminka vezme masku a kápi a zachraňuje svět!"

Celá třída na ni zírala s otevřenou pusou.

„To nejde!" vykřikl Franta z poslední řady. „To by musela vynechat žehlení!"

„Ale jde to," bránila se Klárka. „Moje maminka zvládne všechno. Má laserový pohled Supermana."

„Chápu, jakože vše vidí, ale to není superschop... " snažila se situaci zachránit paní učitelka, ale Klárka pokračovala:

„Je rychlá jako Flash."

„Jistě," přerušila ji znovu učitelka, „zvládne doběhnout do kuchyně, když se něco pálí, ale to není... "

„Taky dělá sítě jako Spiderman!" rozplývala se Klárka.

„A dost!" Pro paní učitelku to byla poslední kapka. „Sítě umí dělat každý rybář. To NENÍ žádná superschopnost. Ještě nějakého superhrdinu tvá matka napodobuje?"

„Ne," odpověděla holčička, „jen má ještě lepší slovní zásobu než Groot."

Marně Klárka vysvětlovala, že vše, co před třídou řekla, byla naprostá pravda. Odnesla si z referátu špatnou známku spolu s nepěkně vypadající poznámkou.

„Tak jak bylo ve škole?" uvítala Klárku doma maminka. Žehlila.

„Nijak," řekla naštvaně a hodila tašku do kouta. „Tohle máš podepsat," dodala a hodila před maminku žákovskou knížku.

„Ale to snad ne, už zase?" Na maminku zírala z žákovské knížky tučná rudá pětka. „Že ty jsi o mě mluvila jako o superhrdince, viď?" Klárka jen pokrčila rameny. Maminka odložila žehličku a vydala se směrem k šatní skříni, na které visel ohromný zámek. Odemkla ji. „Když budeš pokračovat v tom, co děláš, tak si tohle nikdy neoblékneš." Ve skříni visel černý kostým s kápí, vedle kterého visel ještě jeden, o něco menší, kostýmek.

„Já bych mohla být tvůj superpomocník?" zajásala.

„Přesně tak, ale musíš přestat všude rozhlašovat moji tajnou identitu. Nežijeme v komiksu, ještě by po nás vláda chtěla platit třeba vyšší daně."

Najednou je přerušilo hlášení z televize: „Lupič v bance na Václavském náměstí ohrožuje veřejnost..."

„Tak to abych letěla," prohlásila maminka a Klárka zahlédla jen záblesk, než před ní stála oblečená v kostýmu.

„Počkej, mami, Franta říkal, že nemůžeš být superhrdinou, protože bys musela vynechat žehlení...Jaké je tvé tajemství? Jak to všechno stíháš?"

„Snadno!" odpověděla Klárce, když už letěla pár metrů nad zemí směrem k Václavském náměstí, „svačiny si přeci připravuješ sama!"