Mývalí povídky

30. Prokletý proslov

„Musím to vědět!" volal zjevně vytočený chlapík v obleku. „Já POŽADUJI, abyste mi odpověděl na mou otázku!"

„Jděte pryč!" vypískl někdo z domu.

„Nepůjdu," opáčil muž, „dokud mi neodpovíte na můj dotaz. Je to otázka života a smrti, abyste rozuměl. MUSÍM TO VĚDĚT."

Žádná odpověď.

„Takže, Josefe," zmírnil muž po chvíli svůj tón, „vyčistil jste si zuby?"

„Jděte pryč, vy..., vy..., magore!" Josefův hlas chvílemi přeskakoval do fistule. Odpovědí na neškodnou otázku z oblasti hygieny se stalo rázné prásknutí dveří, které bylo slyšet až na ulici.

„Tady agent 512," muž vzal vysílačku a v rychlosti shrnul nedávné události. „Zřejmě jsem ho zahnal až do koupelny. Je krize zažehnána?"

„Ne," zazněla strohá a výstižná odpověď, „jsme ztraceni."

„Tak přesně toho jsem se obával," povzdychl si a ve vteřině ho zalil kužel jasného světla. Stejně rychle jako se ta oslepující záře objevila, tak i zmizela. A po agentovi 512 nebylo ani vidu ani slechu.

Jistě si právě teď říkáte, co se to tady sakra děje? Abychom získali odpověď na tuto otázku, musíme zacouvat o necelou hodinku nazpátek, do chvíle, kdy se Josef probudil.

Každý hrdinský příběh, nehledě na to, jestli se odehrává ve Středozemi nebo v začarovaném lese, začíná tím, že se hrdina probudí. Dává to smysl, protože spící hrdina je světu užitečný podobně jako vidle Frankensteinově příšeře. Navíc, a tohoto faktu si je málokdo vědom, 99,99999 % příběhů začíná v pondělí. Byla to právě pondělní rána, která se stala nejoblíbenější dobou pro dobrodružství. Obvykle se tímto dnem zahájí hrdinná výprava na záchranu světa. Jenže tady, tady je to trochu jiné. Josef není žádný hrdina a už vůbec se nechystá něco zachránit. Právě naopak. Ono osudné pondělí Josef nedopatřením odstartoval jeho konec.

Bylo ukrutně, ukrutně brzo ráno, když Českými Budějovicemi, městem, kde by chtěl žít každý, zazněla Josefova oblíbená písnička. I když ona už to vlastně nebyla jeho oblíbená písnička. Před lety si ji nastavil jako svůj budík a delikátní misky vah se nepříjemně naklonily při jejím osmapadesátém přehrání. V tu chvíli se něco v Josefovi zlomilo a kouzelná melodie se změnila na vlezlý fujtajbl, jehož účelem bylo ho pasivně agresivním způsobem tahat ven z postele.

„Hmpf," odfrkl Josef, který se z boku převalil na břicho. Zabořil hlavu do polštáře a oba jeho konci si zacpal uši.

„Prokletá Helenka Vondráčková a její Sladké mámení," zanadával. „Už to nemůžu ani slyšet! Hoďte na ni deku, nebo ji zabiju!!"

Několika sudy se dovalil až k okraji postele, ze kterého s ránou, silnou jako sto králičích dupnutí, slítl rovnou na koberec. Zapátral rukama pod postelí a přes chomáčky prachu a drobky od snídaňooběčeře nahmatal svůj župánek. Za normálních okolností, by mu celá vstávací rutina trvala mnohonásobně déle, protože by minimálně pětkrát odložil budík, jen aby si pro sebe utrhl několik sladkých minut ničím nerušeného lenošení v posteli. Jenže toto ráno, bylo jiné. Někdo Josefa konečně dokázal ocenit. Díky rekordnímu počtu sesbíraných plastových víček se mu dostalo cti promluvit na zasedání OSN. Zatím netušil, o čem vlastně bude hovořit. Měl však jistý cíl – změnit svým proslovem svět. Josef rozhodně nebyl troškař.

A byla to právě myšlenka odměny, která mu umožnila fungovat v době, kdy vše ostatní ještě spí. Nasoukal se do svého bleděmodrého županu a seběhl po schodech dolů. Jeho kroky vedly přímo do kuchyně. Dal dva krajíce chleba do toustovače a čekal. Poťukával nohou a celou dobu nervózně sledoval hodinky, dokud nepřišel dlouho očekávaný zvuk. Cinknutí! A to znamenalo jediné. Snídaně!