Mývalí povídky

34. Jak je důležité míti vikinga

Byla noc. Každý pořádný příběh obvykle začíná za tmy, tehdy se dobře buduje napětí. Z dáli k člověku doléhá vytí vlků, inkoustová modř noční oblohy je osvětlena stovkami a stovkami hvězd, které kdyby mohly mluvit, tak by jistě řekly něco jako „Je čas na dobrodružství!", „Padám, něco si přej!", nebo „Dej pozor na tu čajovou konvici!". Zvláště ta poslední informace by se jednomu obyvateli hvězdné oblohy hodila. Vědět to dříve, tak by jistě z nebe nyní nepadala vesmírná loď.

Nehoda zaviněna čajem, jak britské. Nehoda zaviněna čajem na vesmírné lodi, která má vzhled londýnské telefonní budky? Ještě britštější. Nehoda zaviněna čajem, na vesmírné lodi, která má vzhled londýnské telefonní budky a kterou pilotuje muž s přízvukem ze severní Anglie? Tady již dochází slova. Ne, počkat, slova dojdou až při pohledu na dívku stojící vedle našeho muže s přízvukem. Ta blondýnka si mohla ze skříně vybrat jakékoli tričko, ale nakonec sáhla potom, co má na prsou vlajku Spojeného království. Kontrolka úrovně britskosti v tento moment zešílela společně s ostatními kontrolkami, měřiči, ukazovači a tentononci, které se v lodi nacházely.

„Říkala jsem ti, že se za jízdy pít nemá!" odsekla dívčina s tričkovlajkou a pevně se chytila zábradlí u řídící konzole.

„Nejde o nic, co by se nedalo vyřešit, Rose," zazubil se na ni pan Přízvuk a Rose měla pocit, že přitom radostně zaplácal ušima.

„Doktore, tohle už není legrace!" křikla a zuby nehty se snažila udržet na nohách. Lodí projel další otřes.

„Že ne?" zaváhal Doktor a zatáhl za jednu z páček. „Tak proč se tak moc bavím?"

„Protože si libuješ v situacích, kdy nám jde o život?!" vyhrkla a loď s krycím jménem TARDIS se znovu otřásla v základech.

„Tak teď mi křivdíš," odsekl Doktor a vytáhl ze své kožené bundy sonický šroubovák. Pro Rose to byla stále jenom podivná kouzelná hůlka, která dokáže opravit robota z 23. století, ale nezvládne otevřít dřevěnou skříň. Dřevo bylo pro Doktora něco jako kryptonit pro Supermana. Prostě si s ním nerozuměl. Další věcí, se kterou si zjevně nerozuměl, bylo řízení. Zjevně se i něco tak jednoduchého jako je cesta časem a prostorem může v Doktorových rukách zvrtnout. Na pilotování byl prostě dřevo.

„Slíbil jsi, že budu na Vánoce doma!" vyštěkla Rose.

„Vždyť taky budeš!" ohradil se Doktor.

„Ale v jednom kusu!" postěžovala si Rose, která očekávala, že se každou chvílí někam zřítí a rozbijí na tisíc maličkých kousků.

„V jednom kusu? Nepamatuji si, že bychom se na něčem takovém domluvili," řekl Doktor zamyšleně a přitáhl si k sobě jeden z monitorů.

„Na tom se přeci domlouvat nemusíme!" vztekala se. „To je přeci samozřejmé!"

„Možná pro tebe," odsekl. „Ale já znám jednu mimozemskou rasu, jejíž členové se na Vánoce rozloží do krabice, pošlou se příbuzným a ti je před rodinnou večeří sestaví. Je to jednoduchý proces, zapotíš se u toho méně než při sestavování poličky z IKEA."

„To sis teď určitě vymyslel," procedila mezi zuby.

„Ani náhodou!" bránil se. „A byli moc a moc pohostinní, někdy nás tam vezmu."

„Jestli tohle přežijeme!" křikla a nervózně přejela pohledem rudá světla, která se v TARDIS rozsvítila.

„Vánoční světýlka!" zajásal Doktor. „Fantastické, hned je tu sváteční atmosféra."