Mývalí povídky

42. Co na nás číhá ve tmě?

„Je lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu."

Co na nás číhá ve tmě? Tuto otázku si klademe již od počátku věků. V moment, kdy se den přehoupne v noc a najednou se nedá spoléhat na zrak, se uvnitř nás probouzí strach, který prožívali i naši předkové. Strach ze tmy. Z neprostupné černě, která v sobě nese jistou morbiditu spojenou s tajemstvím. Pokud se zeptáte dítěte, zda se bojí tmy, s největší pravděpodobností vám odpoví, že ano, ovšem obyvatelé světa dospělých ví, že je to s tímto strachem mnohem složitější. My se tmy bát nemusíme, ta nám sama o sobě nic neudělá. Ovšem to, čemu propůjčuje domov, co chrání svou neprostupnou černí, to už nám ublížit může.

A jen čas ukáže, co v ní vlastně číhá.

***

I když se pomalu blížil čas oběda, třída jedné pražské základní školy se ocitla v šeru. Žaluzie byly zcela zatažené, a kromě záře interaktivní tabule a zapálené svíčky plápolající na katedře, se zde nenacházel žádný jiný zdroj světla. Vše šlo přesně dle plánu jistého pana profesora, přísného, mohutného muže, který měl do akademika daleko. Přesto toto oslovení prosazoval a ostatní jeho přání poslušně plnili. Neměli totiž na výběr. Kolem pana profesora existovalo mnoho neznámých a bylo bezpečnější mu vyhovět. Už to jen jeho jméno...

Jistě, i pan profesor měl jméno. Koneckonců, tak to u lidí bývá, zkrátka mají jméno, a to jeho znělo Bohumil Novotný. Alespoň tak to stálo v rozvrhu. Ovšem o jeho pravosti kolovaly po škole různé nepěkné řeči. Stejně tak budilo rozpaky i to, že pan profesor nevlastnil auto a ani nejezdil městskou hromadnou dopravou. Dávalo by smysl, že tedy od školy bydlel v docházkové vzdálenosti, přesto... Nikdo ho nikdy v jejím okolí neviděl. Zkrátka se ve škole objevil, a tak se začalo šuškat mnohé.

Zdálo se, že se pan profesor ze všech sil snažil ututlat jakékoli informace, které by se týkaly jeho osoby a dařilo se mu to. Nikdo z žáků pořádně nevěděl, jaký příběh jejich věčně zapšklý češtinář vlastně skrývá, což pro zvídavé mysli dospívajících představovalo velký problém. Právě nedostatek informací způsobil, že se začaly vymýšlet nejrůznější teorie, které měly za úkol ta prázdná místa vyplnit.

Jedna z nich hlásala, že pan profesor bydlí přímo u nich na škole a je buď spolubydlícím školníka, nebo přespává zalezlý v nářaďovně. Další teorie byly již trochu více přitažené za vlasy, a ty se přirozeně šířily rychlostí lesního požáru za vyprahlého dne. Podle nich byl pan profesor buď hledaným kriminálníkem, upírem, nebo hledaným kriminálním upírem. Kde se však nacházela pravda, to nemohl říct nikdo s jistotou. Ovšem byl tu jeden žák, který byl odhodlaný objevit pravdu.

Jaro seděl v potemnělé třídě a podobně jako ostatním spolužákům se i jemu vzniklé přítmí moc nepozdávalo. Zadumaně zíral na lavici, kde měl kromě své věrné propisky ještě sešit, do kterého si všechny povídačky ohledně pana profesora zapisoval. Tento student již nyní věděl, čím by chtěl v budoucnu být. Spisovatelem. Toužil po tom vykreslovat svět pomoci slov, zachytit život v písmenech. Stvořit odkaz, který přetrvá léta, možná staletí. Psaní pro něj představovalo sílu. Vždyť cokoli, co se napíše, se může stát mocnou zbraní. Zbraní, která může ničit i chránit, záleží, v jakých rukách se text ocitne.

Třída čekala, až jim pan profesor pustí slíbený film, který měl vyplnit následující dvě hodiny. Šlo o Kytici a byť název nezněl nijak strašlivě a děsuplně, tak autor tohoto díla, podle všeho nějaký Karel Jaromír Erben, byl českým mistrem hororu. Alespoň tak to bylo žákům řečeno. Z tohoto důvodu se také pan profesor snažil vytvořit ve třídě správnou atmosféru plnou děsu. Netušil však, že se mu to podařilo jen tím, že vstoupil do místnosti.