Mývalí povídky

27. Bomba

„Který den mi změnil život? To je jednoduché. Byl to den, kdy jsem zemřela. Pak už žádný život nebyl. Ale nemusíte zoufat. I když mi nebyl dopřán dlouhý život, prožila jsem ho naplno. Narazila jsem v něm na mnoho překážek, a i když nebyl vůbec snadný, díky obtížím jsem poznala pár skutečných přátel. Netušila jsem, že vstupem do jednotky SWAT získám víc než jen dobrý pocit z odvedené práce. Že získám rodinu. Pro někoho je to dobré, ale pro mě ne. Rodina oslabuje. Jakmile máte někoho, na kom vám záleží, přestáváte myslet na sebe. Najednou myslíte víc na životy těch druhých. A to je první krok k vaší záhubě.

Byli jsme parta. Nic nás nemohlo rozdělit. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Zní to tak bláhově, ale každý člověk v tu větu někdy uvěří. Věřili jsme, že spolu budeme navěky. Že spolu porazíme zlo, které vládne světu. Nikdo netušil, kolik se nás z té akce vrátí, přesto jsme do ní šli. Dvacet bláhových lidí mělo sen. Sen zastavit ty teroristy jednou provždy. Vše hrálo proti nám. Na místě stálo několik domů a stodola. Byli jsme všem na očích. Jako stádo čekající na porážku. Využili své převahy. Rozdělili nás. Likvidovali. A tak nás zbylo pět. Pět z původních dvaceti. Co myslíte, že se mi honilo hlavou, když jsem slyšela jejich výkřiky? A já slyšela každý z nich. Patnáct výkřiků plných strachu, zloby a nadávek. Myslíte si, že jsem v tu chvíli myslela na to, jak se zachránit? Ne. Myslela jsem na ten zbytek. Na ty čtyři zbývající. A na to, že jestli něco rychle neudělám, tak ztratím i je. Šance na výhru byla titěrná, nepřátelé měli početní převahu a čas rychle ubíhal. Jenže pak to přišlo. Zahlédla jsem tu bombu. Stačilo mi pár vteřin k její deaktivaci a my bychom vyhráli! Mohla být ode mě tak deset metrů možná i míň. A nikdo ji nehlídal. Připlížila jsem se tedy podél zdi a-"

„Ehm, Kláro? Když jsem se tě zeptala, jaký den ti změnil život, tak jsem čekala, že řekneš, já nevím, něco o první puse nebo o tom, jak jsi udělala maturitu. Možná zmíníš den, kdy si se dostala na vysokou, ale tohle? Vůbec by mě nenapadlo, že nás tu všechny zdevastuješ mluvením o té hloupé hře."

„WTF? Counter-strike není žádná hloupá hra, mami! A já odmítám účast na pitomý narozeninový party, o kterou jsem se, by the way, ani neprosila. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín..." povzdechla si. „Pokud nezvládnete ani dvě minuty poslouchat, jak si já, oslavenec, vylévám srdce!" Klára vyběhla schody do pokoje a zamkla se.

„Tak nic, aspoň na mě zbude víc dortu," zvolala nadšeně její sestra.

„Já ti nevím, co když se nahoře trápí?"

„Mami, ona tam má počítač. Myslím, že je právě tou nejšťastnější osobou pod touto střechou. Teda, hned po mě, pokud mě pustíš na ten čokoládový dort. Mňam."