Mývalí povídky

24. Smrtící stres

Podzemím Českých Budějovic se rozléhala siréna spojená s varovně blikajícím světlem ozařujícím prostory chodeb agresivně rudou barvou. Agenti zažívali drobné déjà vu, podobný chaos znali od rudého poplachu několik měsíců zpět, kdy jejich systém napadl zákeřný virus a spustil autodestrukci základny. Všichni se však ze všech sil snažili zaplašit tyto děsivé myšlenky a namlouvali si, že agent 512 jen nechtěně vypnul klimatizaci.

„Všichni agenti s jednociferným či dvojciferným číslem, nechť se dostaví do řídícího střediska," ozval se kovový hlas z reproduktorů. „Ihned!!" dodal hrozivě, ale to už se rychlostí světla šinula do střediska skupina agentských obleků, jejichž majitelé měli srdce až v kalhotách. Když do místnosti dorazil i poslední opozdilec, automaticky se uzavřely těžké kovové dveře, které utišily kakofonii sirén. Nic se nedostalo dovnitř. Nic ven.

„Jistě se ptáte, proč jsem si vás sem zavolal," řekla čivava. Agenti souhlasně zamumlali a šéf se natočil jejich směrem s otázkou: „Jak se teď cítíte?"

Místností se ozval zmatený šum. Nemohl za něj fakt, že jejich zaměstnavatel byl ve skutečnosti čivava. Na to byla organizace příliš pokroková, než aby se nechala ovlivnit takovou prkotinou.

„Jak to myslíte?" zakoktal nakonec jeden z odvážnějších agentů.

„Myslím to tak," zavrčela čivava, „jak to říkám. Chci vědět, jak se cítíte."

„Klepou se mi nohy," řekl jeden.

„Mám mžitky před očima!" řekl druhý.

„A mně zas buší srdce jako o závod!"

„Potím se jak prase!" prozradil jeden z nich a schytal pár odsuzujících pohledů za vyjadřování.

„A teď si všechny tyto pocity vynásobte stem... Ne. Tisícem!" uvedla je do situace čivava. „Čelíme totiž jednomu z nejnebezpečnějších vynálezů, který kdy svět spatřil." Než se stihl jakýkoli rýpal dožadovat vysvětlení, objevil se v místnosti hologram známého a věčně nedostupného předmětu. Obzvláště pro školáky.

„Ale, a nyní agente 1, promiňte mou neomalenost, co má náš stav společného s obyčejnou propiskou?"

„Obyčejnou?" zasmál se psík. „Tahle věc je všechno, jen ne obyčejná. Nečelíme nebezpečí ohrožující ulici, město, okres či republiku. Mluvíme zde o katastrofě globálních rozměrů! Pánové, dámy, zvířecí agenti, tato propisovací tužka je takzvaný Stresor, stvořena nikým jiným než Stingem (nejedná se o šíleného zpěváka nýbrž o šíleného vědce). Jako by nestačilo, že jsme zastavili jeho komáří experiment. Nyní přešel na neživé předměty a je o to nebezpečnější. Tato propiska přivede svého vlastníka k šílenství během pár minut, stačí ji jen chvíli držet. Zrychlený srdeční tep, návaly úzkosti, třes končetin, oslabený zrak i... nezvladatelné pocení. To vše graduje až do okamžiku, kdy je-"

„-po něm," skočil mu někdo do řeči.

„No, chtěl jsem říct pozdě, ale ano, proč to neříct i takto. Problém je v tom, že podobné propisovací tužky jsou všude: na poštách, úřadech i... ve školách. Možná si říkáte, že ji osoba pustí hned, jakmile zjistí tyto vedlejší účinky, tak vám to zopakuji ještě jednou: jsou na poštách, úřadech i ve školách. Prakticky na místech, kde už je člověk dost stresnutý sám o sobě. Takže, co můžeme udělat, abychom zabránili možné decimaci obyvatelstva a překazili Stingovy zlounské plány?"

„Musíme se obrátit na někoho, kdo v tom umí chodit," navrhl jeden.

„Někoho, kdo má víc štěstí než rozumu."

„A já přesně vím, kde toho dotyčného najdeme," promluvila poprvé za celou dobu blondýna sedící v úplném rohu střediska.

***

Josef pomalu otevřel oči a začal se sápat z postele. Mohlo být pět hodin ráno, když zaslechl zvonek u domovních dveří. Kdo to tak může být, pomyslel si a rozmrzele si nazul pantofle s bambulkami. Když dveře otvíral, čekal Svědky Jehovovy nebo workoholického pošťáka. K jeho překvapení však venku čekala štíhlá sympatická blondýna v obleku. A všichni víme, jakou slabost mají muži pro dámy v padnoucích oblecích.

„Ehm, ahoj?" zaváhal a poškrábal se na temeni hlavy. Měl pocit, že tu ženu znal, ale zaboha si nemohl vzpomenout odkud. To bylo znamení, že agentka 12 odvedla skvělou práci.

„Zdravím, neruším?" zeptala se ho sladkým hlasem. Teprve teď si Josef všiml, že žena držela tašku s vykukující čivavou. I ten psí kukuč mu byl povědomý. Než stihl agentce odpovědět, nahrnula se mu do domu kdovíodkud horda chlapů v slunečních brýlích. „Co kdybychom moji záležitost probrali uvnitř?" nadhodila jako by nic a následovala skupinu Jamesů Bondů, která už něco ladila na Josefově televizi.

„Prosím, posaďte se," řekl jeden z agentů a Josef neodporoval. Bylo pět ráno, neměl sílu na nic jiného než jen na zmatené otáčení hlavy.

„Potřebujeme tvou pomoc, Pepíku," štěkla po něm čivava z tašky a on jen přikývl. „Jde o to, že tu máme padoucha, co se přes svou síť chystá spustit produkci smrtících propisek. A my nevíme, jak ho zastavit. Snažili jsme se nalogovat do jeho systému," při jeho projevu zvládl jeden z agentů zprovoznit Josefovu televizi, která nyní zobrazovala jen jakési přihlašovací okénko s dvanáctiminutovým odpočtem. „Ať už je jeho heslo jakékoli, náš algoritmus nenajde správnou variantu včas. Už nyní máme přes čtyři sta tisíc možných kombinací a s každou vteřinou přibývají další. Navíc máme k jeho zastavení jen necelou čtvrthodinu."

„Vy jste si mě, muži a ženo v černém, s někým museli splést. Já si sám ani nezvládnu naladit rádio. A Siri po mých technických otázkách spáchala sebevraždu. Jsem kybervrahoun, žádný technik," zívl si, „takže, když mě omluvíte, tak si zase lehnu do postele. O víkendu snídám jedině oběd. Ale vy se nenechte rušit a v klidu si tu řešte útok smrtících propisek, jak je libo."

„Počkej, Josefe," zarazila ho agentka 12, „ta kombinace. Možná to nevíš, ale jsi prostě klikař. Takže, když ti řeknu, že heslo obsahuje sedm znaků... Jaké navrhneš?"

„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm a dobrou!" zahlásil a zavřel za sebou dveře do ložnice. Blondýna se obrátila směrem k čivavě.

„To jsem blázen, agente 1. Byli jsme tak zaneprázdnění algoritmem, že jsme tu nejjednodušší kombinaci ani nevyzkoušeli."

„Tak tedy do toho!" pobídl je psík. Na televizi se najednou odpočet rapidně zkrátil. Zbývala jen minuta. Sting zřejmě nechtěl déle meškat. Čas však nebyl jediným problémem, heslo Josefa zřejmě nefungovalo.

„Ten váš Pepa je všechno jen ne ajťák," nadával jeden z agentů, když na obrazovce zbývalo jen dvacet vteřin. „Je to technický jelito, kyber nekňuba a... jé, já to heslo zadal opačně, pardon."

Deset, devět, osm... Agentovy rychlé prsty běhaly po klávesnici až nakonec v posledních třech vteřinách naťukaly poslední kombinaci. Správnou.

„Dokázali jsme to!" zajásali. Nejenže zastavili výrobu Stresorů, ale navíc zjistili i přesné místo, kde se doktor Sting právě nacházel. Ihned byla vyslána skupina agentů na jeho zneškodnění.

„Tak to je tedy konec, aspoň doufááám. A co s Josefem?" zeptala se agentka čivavy. „Mám mu zase," vytáhla zářící stříbrnou tyčku, „vymazat paměť?" Přes zavřené dveře bylo slyšet jen hlasité chrápání.

„Myslím, že tentokrát to nebude nutné," odpověděl psík. „Byli jsme pro něj jen sen. Uklidíme po sobě a půjdeme."