Mývalí povídky

17. Narozeniny

„Udržíš tajemství?" zeptal se agent 512 svého nejlepšího přítele, agenta 633, který jen zavrtěl hlavou.

„Spíš ne, kámo," odvětil, ale nezdálo se, že by to mělo na agenta 512 nějaký extra dopad.

„Stejně ti to řeknu, dneska mám rande," řekl a jeho oči se rozzářily. Chodit na rande byl jeho koníček, který však kvůli nezájmu ostatních nemohl moc dobře praktikovat... Na některé věci jsou holt potřeba dva.

„A kdo to je? Ten nový robot z oddělení kybernetiky? Nebo ta želva, co jsme ji přijali na post sekretářky?"

„Ani jedna z nich. Robot ještě není dostavěný a ta želva mě odmítla už před týdnem. Ale tahle, no, ta je. Potkal jsem ji na železnici. Byla to holka krev a mlíko. Zrovna jela ze zabíjačky a oba kanystry měla na zádech, vlevo krev vpravo mlíko. Tak jsem se nabídl, že jí jeden vezmu, ať se s tím zbytečně netahá, a ona se na mě otočila. Ani nevíš, jak jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že ji už vlastně znám. Z práce."

„Z práce? A vážně neměla někde na zádech schovaný krunýř?"

„Ne. Není to žádný zvířecí agent nebo rozestavěný robot. Je to agentka 12."

„Ta blondýnka?" vykřikl, možná až moc nahlas, agent 633. „Nezranila se někde při akci? Nebere teď nějaké léky? Nepotřebuje si někoho náhodou vzít, aby ji nedeportovali z Čech?"

„Ne, ne a nevím. Dneska ráno za mnou přišla, že mi potřebuje něco říct. Myslel jsem, že mi chce popřát k narozeninám, ale místo toho přišlo něco ještě lepšího: pozvala mě na večeři!"

„Zní to... reálně. A vážně na ní nebylo něco divnýho? Neměla teplotu? Nebo rozšířené zorničky?"

„Je v perfektním stavu!" zakřičel agent 512 a celá kancelář se na něj dívala zvědavýma očima.

„Jen aby nebyla v tom stavu," procedil agent 633 mezi zuby a celý rozhovor tím ukončil.

Když pět set dvanáctka dorazil do restaurace, tak na něj už čekala. Její červená obepnutá róba agenta málem omráčila už ve dveřích. Když ho spatřila, zamávala mu. On jí za to dal like. Prostě na ni ukázal palec nahoru. Neverbální komunikace mu nikdy nešla. Když došel ke stolku, aniž by někomu podkopl nohu nebo cokoli zapálil, agentka promluvila:

„Jsem moc ráda, že sis na mě udělal čas."

Agent 512 se zachichotal. To jsou moje nejlepší narozeniny, pomyslel si.

Večeře proběhla skvěle. Co skvěle, perfektně. On vyprávěl historky ze svého života a ona se smála. Mohl být večer lepší? Když přišel číšník, tak se agent vytasil s peněženkou, ale ona ho zastavila.

„Ne, to já jsem tě přeci pozvala," řekla a vytáhla platinovou kreditku.

„Ale, ale," vyblekotal. Po chvíli sebral odvahu a zeptal se, zdali by s ním nešla zase někdy na večeři.

„Víš," odvětila, „dnešek byl, jak to mám jen říct, výjimka. Měl jsi narozeniny a já ti chtěla udělat radost."

Bylo dost možné, že okolní stoly uslyšely hlasité puknutí. To byl zvuk agentova srdce, které se roztříštilo na několik kousků. Po chvíli se mu však zase zlepšila nálada. Šla s ním ven, protože měl narozeniny... A ty má přeci příští rok znovu!