Mývalí povídky

5. Naši hrdinové ožili

Jsou tři hodiny ráno.

To byla první myšlenka, která Kryšpína napadla, když ho z klidného spánku vytrhlo zabušení na dveře. Měl dvě možnosti: buď jít zpátky do hajan, anebo se podívat, kdo ho v tuto nekřesťanskou hodinu rušil. Po třetí hodině ráno se přeci nikdy nic dobrého nestane. Po chvilce váhání se rozhodl, že se vydá vstříc neznámému narušiteli. Prudce otevřel dveře a před ním se objevila ohromná postava zarostlého valibuka. Měl husté vlasy i vousy a svou výškou připomínal poloobra.

„Jsi čaroděj, Kryšpíne," řekl hlubokým hlasem.

„Cože jsem?"

„Čaroděj. A budeš zatraceně dobrej až se v tom kapku procvičíš."

Kryšpín překvapeně nadzvedl obočí. „Kdo jste a co děláte u mě doma?" 

„Jsem Hagrid a-" Než Kryšpínovi stihl nabídnout stipendium na škole s vraždící vrbou na dvorku, byl přerušen něčím zvenku.

„A co je zase tohle?" Kryšpín si promnul oči, protože to na první pohled vypadalo, že mu za okny řádilo stvoření z pohádek.

„To je přeci drak!" zvolal Hagrid nadšeně. „A jaký nádherný kousek. Můžu si ho od tebe někdy půjčit?"

„Ale jasně, proč ne?!" hysterčil Kryšpín. „Klidně s ním odleť do nějaké daleké galaxie!"

„Važte svá přání,protože by se vám někdy mohla vyplnit," řekl hubeňour, který právě vyšelz telefonní budky, která se znenadání objevila v Kryšpínově obýváku. Kryšpín by přísahal, že tam před pár vteřinami nestála. „Ale musíte být specifičtější, ve vesmíru je velké množství mišmaš galaxií, a věřte mi, ne všichni obyvatelé vesmíru jsou přátelští."

„Okej, tak tady něco nehraje. To je můj domov snad nějaká přestupní stanice fanatiků? Tady je postav jako na orloji. Okamžitě vypadněte i s tou modrou boudou a vemte toho bezdomovce a draka s sebou."

„Tak pozor, pozor. Ujasněme si to," řekl hubeňour. „Já jsem Doktor a ta sličná budka je TARDIS, mé mezihvězdné plavidlo. Nejsem tedy žádný fanatik s boudou a už vůbec s sebou nevozím bezdomovce, pardon Hagride." Z kapsy svého kabátu vytáhl stříbrnou tyčku a celou místnost prozářil modrým světlem. „Ale tady majitel domu má naprostou pravdu, něco nehraje... Á, už to vidím," zvolal nadšeně a pokračoval ve svém monologu, „stojíme nad průrvou reality. To je ale velice nemilé. Troufám si říct, že i nepříjemné. Máme asi jen pět minut než se všechny paralelní světy zbortí do černé díry, která vstřebá sama sebe. A ty," ukázal na Kryšpína, „z tebe jde nejvíce energie, tohle je zřejmě tvůj svět. To pro tebe není dobré, zmizíš jako první. A věř mi, smrt nechceš zažít. Už jsem stihl zemřít desetkrát, a je to jako dostat naplocho mečem."

„Já ale nechci umřít, nechci dostat na plocho mečem, chci jen zpátky do postele!"

„S mečem už jsem jednou bojovala. A správně se musí držet oběma rukama. Technika boje jednou rukou, jak to znáte z filmů, je více než nesprávná," řekla žena vycházející z Kryšpínovi ložnice.

„Jo tak ty chceš jít jen zpátky do postele," prohlásil rošťácky Doktor.

„Kůstko, neobtěžuje tě?" zeptal se muž, který znenadání vyšel z Kryšpínovi kuchyně a v ruce držel sendvič. „Nevím sice, kde to jsme ani jak jsme se tu ocitli, ale lednička je tu vybavená parádně."

„Chovej se, prosím, profesionálně, Boothe," okřikla ho žena.

„Profesionálně? Vždyť mi ten váš Boothe brakuje lednici!" Kryšpín byl zoufalý. „Jestli otevřu dveře a za nimi bude stát Casper, tak za sebe neručím."

„Já bych to na tvém místě nedělal," řekl Hagrid. „Ten duch tam sice není, zato tam máš dva chlapy, co ti sypou na práh sůl a mluví s nějakým andělem. Ale auto mají vážně pěkný. Zajímalo by mě jestli umí létat."

„Nechci vás přerušovat ve vašem rozhovoru, pánové," ozval se znovu Doktor, „ale na zkoumání dalších anomálií bohužel nemáme dost času. Můj sonický šroubovák zaregistroval zvýšenou aktivitu vycházející ze zadní části mozku tady pana domu. Jediná šance na záchranu tohoto světa a i těch našich, je nějakým způsobem utlumit jeho aktivitu."

„Jak prosté, milý Watsone," řekl vysoký kudrnáč jehož hlas se nápadně podobal hlasu draka za oknem.

„To je slovo do pranice!" řekl Boothe a praštil Kryšpína rukojetí své zbraně. „Pánové, problém vyřešen."

„Mohli jsme to provést elegantněji," řekl Doktor, když viděl Kryšpína v bezvědomí. „No, tady už jsem hotov, všichni si prosím nastupte do mého mezihvězdného plavidla, dovezu vás domů... Ženy a děti první, draka prosím, až jako posledního."

***

„ÁÁÁ!" Kryšpín se s křikem probudil a zjistil, že leží v posteli. Podíval se na hodiny. Jsou tři hodiny ráno. Oddechl si. Všechno byl jen divný sen. Jen jedna velká noční můra.

Zkontroloval dům, který byl k jeho údivu, v naprostém pořádku. Sendvič ležel stále v ledničce, práh dveří byl bez soli... Ale od čeho mám na hlavě tu bouli?

Kryšpín měl jediné štěstí, že se nepodíval ven. Pokud by vzhlédl nahoru k nebi, jistě by dostal infarkt. Vysoko nad jeho hlavou totiž poletovala modrá budka.

„Mimochodem," řekl Doktor jen tak pro sebe, zatímco mačkal různá tlačítka na konzoli, „zmínil jsem, že ta moudrá bouda umí cestovat i v čase?"