Mývalí povídky

18. Mizící psi a čínská restaurace

V České republice se jednoho dne začali ztrácet psi. Nejprve z ulic, poté z útulků, ale zašlo to až tak daleko, že se začali ztrácet i ze zamčených domů a zahrad. Policie byla bezradná, odchytová služba též. Nikdo netušil, že hluboko v podzemí byla jedna agentura, která se tohoto problému nelekla a čelila mu se vším, co bylo k dispozici. Tento problém byl totiž osobní.

„Tak co? Přišli jste na něco?" vyštěkla čivavka procházející uličkou mezi stoly pilně pracujících agentů.

„Nic, pane."

„Stále nic, šéfe."

Debil, blbeček, debil, blbeček, pomyslel si pes, jen tady je výjimka, tady sedí dva blbečci vedle sebe. Jak je možné, že ještě nic nenašli? Nasadili jsme to terénu všechny agenty, vymysleli snad všechny možné počítačové algoritmy... A stále nemáme nic! Bylo to k vzteku, někdo šel po jeho druhu. Něco takového bylo neodpustitelné. Čivava vyskočila na stůl a tlapkou roztáhla papíry po desce. Kdyby mizeli z ulic jen mopsíci, tak by ho to tolik nežralo. Neměl jejich pitomé kukuče rád. Ale nezvěstní byli i vlčáci, labradoři a... to snad ne! I zlatí retrívři.

„Ti netvoři," řekl nahlas psík. Něco s tím zkrátka musel udělat.

„Pane!" zvolal agent 88 od počítače. „Myslím, že jsem našel anomálii."

Ihned se kolem něj udělal kroužek, ve kterém se objevilo i pár zvířecích agentů. „Před měsícem, ještě než začali ti psi mizet, se otevřela na konci Prahy nová čínská restaurace."

Davem zaznělo nesouhlasné mumlání.

„Nemyslitelné," ozval se někdo.

„Ta drzost."

„To musí být snad jen hloupý vtip."

„Kdo to vede?" přerušila výlevy agentů čivava. „Kdo stojí za tím podnikem?"

„Nějaká Ko Čička," odpověděl agent po několikavteřinovém hledání.

„Toho jsem se obával," odpověděl psík. „Musíme jednat. A to okamžitě."

***

Vydali se na nebezpečnou misi do čínské restaurace. Agent 512 svíral tašku s čivavou. Agentka 12 zůstala jako záloha u zadního vchodu a agenti 5 a 14 si sedli ke stolu blíž ke kuchyni, na jejíž dveře napíchli štěnici.

„Pět set dvanáctko," řekl pes, „objednáte si tady něco dobrého na zub a pak půjdete na záchod, tam mě pustíte a já oknem prolezu do kuchyně. Agenti 5 a 12 už celou restauraci napíchli, ale chybí nám část za dveřmi kuchyně."

Plán šel jako na drátkách. Agent 512 si objednal čínské knedlíčky a po chvilce zmizel i s brašnou na pánský záchod.

„Agente 1, můžu pro vás ještě něco udělat?"

„Jen udržujte neobsazený kanál pro komunikaci," řekl psík a proskočil oknem.

V kuchyni ho do čumáčku udeřila velká porce dýmu, seskočil na vozík se špinavým nádobím a seběhl pod dřez. Bylo naprosto klíčové, aby ho tu nikdo neviděl. Ko Čička byla jeho nemesis, stále nemohl pochopit, jak ji mohl někdo propustit z vězení a on se o tom nedozvěděl. Kdyby se chtěla mstít jen jemu, to by pochopil, ale mstít se všem psům... I retrívrům? Tak to bylo už moc. Špicoval ouška, jestli nezaslechne štěkání, ale nic se neozývalo. Měl velké obavy. Cupital pod stoly a kryl se za vozíky s jídlem až došel na úplný konec kuchyně. Cesta dál nevedla, byl tu jen nouzový východ a černé dveře s čínskými znaky. Z obojku čivavy se vysunul malý foťáček a vysílačka.

„Centrálo? Hoďte tohle do Googlu překladače a řekněte mi, co na vás vypadne."

Po chvíli se z vysílačky ozvalo zapraskání a následně odpověď: „Stojí tam: nevstupovat."

„Tak jsem tu správně," řekla čivava, která si už malým laserovým paprskem zabudovaným v obojku dělala průlez. Proskočil jím do temné místnosti a chtěl svou polohu oznámit vysílačkou, ale marně. V této části restaurace musí fungovat nějaká rušička, napadlo ho. Užuž se chystal jít zpět, když se celá místnost znenadání rozzářila a za jeho zády se ozval známý medový hlas.

„Snad už nejsi na odchodu, drahouši."

Byla to Ko Čička, černá kočka se zelenýma očima, které vám hledí rovnou do duše. Agent 1 couvl směrem ke dveřím.

„Kde jsou ti psi?"

„Tak hned k věci?" odpověděla na jeho otázku otázkou. „Žádná předehra, prostě nic? Rovnou se vrhneme na rodeo? Tak jo, mňau," zavrněla a párkrát se obtočila kolem čivavy.

„Kde jsou ti psi?" zopakoval svou otázku.

„Jsou v bezpečí, to nemohu říct," odvětila. „Ale rozhodně nejsou na talíři. Přišel jsi sám a to byla osudová chyba."

„Když jsem se s tebou setkal poprvé, tak to nevadilo," řekl s klidem.

„To sice ano, ale já se ze svých chyb poučila." Kočka párkrát zamňoukala a do místnosti přišli dva zavalití muži. Její bodyguardi. „Asi chápeš, že tě nemůžu nechat jen tak odejít. Přišel jsi na mě. Hledáš psy... Musím se tě zbavit, i když je to velká škoda, protože jsi tak roztomilý." Mňoukla a dala tak pokyn svým gorilám, aby se na čivavu vrhli. Najednou se ze zadního prostoru ozvalo silné štěkání. Přibližovalo se.

„Co se to děje?" ptala se zmateně kočka a agent 1 se jen usmíval.

„Nejsi sama, kdo se učí," odvětil jí. Do místnosti vběhl tucet psů a další s každou vteřinou přibývali.

„To snad né! Kdo je pustil?" vztekala se kočka nyní už z ramene jedno ze svých bodyguardů.

„Vše v pořádku, agente 1?" Do místnosti přišla agentka 12 spolu se zbytkem týmu.

„Náš snímač odhalil rušičku signálu," řekl agent 5, „šli jsme za tím, protože nám došlo, že byste mohl být v maléru."

„Skvělá práce," pochválil je šéf, „a teď tu kočku dáme někam, kde se čínské kuchyně už nedočká."