Mývalí povídky

28. Chybějící kalhoty

„Agente ... vzbuďte se!"

Otevřel oči a spatřil, jak se nad ním sklání krásná blondýna. No jistě, agentka č. 12, ta je úplně jiná liga než já, pomyslel si s úsměvem. Myslel si, že jeho jediným problémem byl fakt, že si nikdy nevyjdou na pořádné rande, ale najednou ho trkla závažnější myšlenka. Z nějakého důvodu ležel na zemi... nepamatoval si, co dělal několik předchozích hodin a... NEMĚL KALHOTY! „Božínku!" vykřikl. „Byl jsem okraden!" Teprve teď si uvědomil, že krom agentky dvanáct je tam také půlka služebního sboru, který se za břicho popadá. Jeho kamarádi, spolupracovníci a prevíti!

„Je mi líto, pět set dvanáctko, prohrál jste souboj v boxu a tímto jste vyloučen z naší organizace," řekla a ukázala směrem k železným dveřím.

„Počkat, nechcete tím snad říct..." oči se mu zaplavily slzami. Nesmíš plakat, prostě nesmíš, snažil se uklidnit, když se jen ve slipech a ponožkách za zvučného smíchu svých přátel ploužil ke dveřím. Nevěděl kam jít. Domů? Do Prahy? Do Podolí? Do lékárny? Nakonec jeho kroky zamířily tam, kam zamíří každý člověk, který zažije probuzení ve spodním prádle v práci – do hospody.

„A to váááám povídááám," rozezpíval se na celý podnik po...druhém pivu? „V Českých Budějovicíííích, tam by chtěl žít každý. Kromě mě teda." Agent 512, nyní vlastně jen náš ožrala bez čísla, si spolu s ostatními zazpíval karaoke verzi Single Ladies, pokusil se sbalit číšnici, ze které se vyklubal hospodský Jaroslav, a nakonec se klopýtavým krokem vydal domů. Při cestě přes přechod se ale co? Nerozhlédl. Poslední věc, kterou si pamatoval byl náraz do pěkné zelené Škodovky.

„Agente ... vzbuďte se!"

S ohromným úsilím otevřel oči. Co se jen stalo, pomyslel si agent č. 512 a ruce si ihned složil do klína, jen pro případ, že by neměl znovu kalhoty.

„Byl jste knokautován. Zřejmě nějaká droga nebo něco podobného..." odpověděl jeden z agentů, jako by snad pět set dvanáctce četl myšlenky.

„Knokautován? Ale jak?" podrbal se za uchem a za pomoci dalších agentů se vyškrábal zpět na nohy. Nebyl v nemocnici. Ani na základně. To místo vypadala jako nějaká futuristická laboratoř.

„Doktor Phantasia," odpověděla mu agentka dvanáct, kterou naposled spatřil, jak mu ukazovala východ. „Bláznivý neurochirurg, psycholog a ve volném čase i chemik. Chtěl odložit své zatčení tím, že po nás hodil granát s nějakou psychotropní látkou, která měla navodit pocit beznaděje. Ale vy, agente, vy jste ji zalehl jako Kapitán Amerika a plyn tak zasáhl jen vás. Už jsem se bála, že se neproberete. Nevím proč, ale ze spánku jste zpíval Beyoncé. Opravdu si na nic nepamatujete?"

„Já a Beyoncé? Nesmysl, vždyť jsem byl jen na pivku a..." Sakra, ve službě se přeci pít nemá. „Vlastně jsem chtěl říct, že jsem byl zrovna v knihovně a četl Verigilia v originále, když v tom..."

„Nemusíte lhát, agente," prohlásila s úsměvem. „Snová pivíčka jsou ve službě povolená."