Mývalí povídky

39. Ylivoimainen aneb Ten divný název

Zde trailer  pro povídku, která byla inspirována finskou písní Ylivoimainen.

***

Od Malachova zrození ze Světla sice uplynulo jen pár dní, avšak práce na projektu jménem „Planeta Země a všechno, co k ní patří" nemizela. I přestože se dle teoretického rozvrhu měli blížit ke konci, ten nejtěžší úkol stále zůstával před nimi. Stvoření života. Neuvěřitelně obtížný kousek, kterému Malach nerozuměl, a ani se o jeho pochopení nesnažil. Moc dobře znal své limity, a i přestože vzhledem představoval takřka slovníkovou definici anděla v podobě zlatých vlasů a modrých očí, zde veškeré jeho „andělství" končilo. Žádná nebeská bytost s nesmírnou mocí, jen obyčejný drtič hvězdného prachu, který k záhadě života ani nepřičichne. Alespoň zatím ještě ne.

Nyní opět hleděl do temnoty vesmíru, kterou měl obohatit o další mlhovinu, jednu z mnoha. Zvedl ruce k zatím ničím nepřerušované prázdnotě a konečky prstů vytvořil drobné ledové krystalky, které mu začaly kroužit kolem paží a pokrývaly je stříbrným závojem. Zmrzlá voda, základ pro život. Přesto se nachází zde, v temnotě, kam za ním nikdo nepřijde. Opuštěný anděl. Jeden z mnoha.

Jako první se z hluboké černoty vynořila karmínová zář, která se pozvolna rozrůstala do mračen prachu jako hvězdná řeka. Další mávnutí ruky vyčarovalo modré a zlaté přítoky, které po spojení s purpurovým proudem začaly tvořit další a další odstíny barev. Fialová. Zelená. Růžová. Společně tančily v jiskřivém víru odrazů, odlesků i vůní. Avšak právě poslední jmenovaná položka donutila Malacha ustat v práci a zpozornět. Ta vůně mu připomínala maliny, které mohl znát z třetího dne, kdy se na Zemi objevily rostliny, avšak tím to nekončilo. Nacházelo se tam ještě něco. Štiplavost, která hřeje. Hořkost, co probouzí. Pamatoval si, že mu o něčem podobném Raziel povídal. Něco o rumu a pirátech z Karibiku.

„Malachu!" zaslechl své jméno, a přitom se mu na tváři objevil rozzářený úsměv.

Jako by na něj zrovna nemyslel. My o vlku a archanděl za dveřmi. Razielova majestátní bílá křídla provedla několik mávnutí a již si mohli hledět tváří v tvář. Oproti Malachovi měl mužnou postavu a tmavší vlasy, které mu ve vlnách klouzaly až na ramena. Jeho oči v barvě mědi vyzařovaly do světa milost a pokoru, a to i přestože Raziel patřil k těm nejmocnějším bytostem, které kdy svět spatřil. Do vínku dostal roli anděla všech záhad, strážce tajemství. Sám Bůh mu důvěřoval natolik, že mu svěřoval informace, které měl archanděl dále chránit a archivovat.

„Nakoukl jsem Stvořiteli do zápisků," sdělil mu Raziel s tajemným úsměvem.

„Už zase?"

Malach si zhluboka povzdechl. Nerozuměl tomu, proč si jeho přítel zadělával na maléry? Vždyť vše, co se mají dozvědět, se také včas dozví. Přesně jak Bůh zamýšlel, jak to má být! Vždyť jaká informace by mohla být tak důležitá, že...

„Víš o tom, že se chystá na planetě Zemi zavést finštinu?" pokračoval Raziel a Malach zpozorněl.

„O ničem takovém jsem neslyšel," odpověděl nakonec.

„Opravdu? Je to vážně báječná věc. Půjde o jazyk, vlastně o jeden z mnoha jazyků," zdůraznil. „A slova tam budou tak dlouhá, že než nějaké napíšeš, může ti upadnout ruka. Jedno finské slovíčko tak může znamenat i celé fráze!"

„Něco takového zní velice neprakticky," polkl Malach, zatímco zamyšleně zíral na své dílo. „Proč něco takového tvořit?"

„A proč ne?" doplnil ho Raziel, a i on pohlédl na mlhovinu, u které se zdálo, že již jiskří a září vlastním životem. „Ta je tvá?" zeptal se a na odpověď se mu dostalo lehké přikývnutí. „Hezká. A jak se na ni koukám, napadá mě jedno z těch dlouhých finských slovíček. Ylivoimainen. Dle Stvořitele to znamená nade vše."