Mývalí povídky

15. WC?

„To je zase den," prohlásil s povzdechem agent 512 a nervózně poklepával nohou.

„Prostě si počkej, až na tebe bude řada," řekl otráveně muž stojící před ním.

Jestli mu tak vadím, tak ať mě před sebe pustí, pomyslel si. Normálně by v takovéto frontě nikdy nestál, na záchod chodí normálně doma. Ale šéf vydal nové pravidlo o cestování do práce, a to jedině přes wc. Doteď nechápal proč. Chápal, že jejich organizace podléhá té největší míře utajení, ale přeci po něm nikdo nemůže chtít, aby se splachoval do záchodu, ne? Ještě ve veřejném... Proč si vlastně vybral zrovna tohle nákupní středisko? Nedávalo mu to smysl.

Jistě, když je váš šéf malá mluvící čivava tak se setkáte s nejedním „co to sakra zase má být" momentem. Ale rozhodnutí, aby se mezidopravní uzel té nejtajnější organizace rozkládal v jednom z nejvíce přelidněných nákupních středisek v Čechách? To už bylo zkrátka moc.

Fronta ke kabinkám se stále nehýbala. Podíval se na hodinky. Bylo za pět minut osm... Omluva „zasekl jsem se v zácpě" najednou nabrala nový význam.

Konečně postoupil o pár kroků dopředu. Konečně se blížil ke kabině, když v tom ho někdo odhodil stranou.

„Promiňte, promiňte, já vážně spěchám," mrmlala nějaká ženština a tlačila se směrem ke kabinkám.

„Počkat, počkat," řekl podrážděně agent 512, „já taky někam spěchám a nepředbíhám. Co vám dává právo postavit se před nás?"

„My nesmíme ani naznačovat," řekla rychle žena a s malým smrdutým ubrečeným uzlíčkem si vlezla rovnou do kabinky.

Aby ji čert vzal pomyslel si agent, na ženských je plno, a tak vleze sem...Jo, ale kdybych to udělal já, tak už si v žádné práci nikdy neškrtnu. Znovu se podíval na hodinky. Výborně, už je po osmé, šéf mě určitě zabije. Konečně se rozrazily dveře jedné z kabinek a agent do ní doslova vlétl.

„Asi má průjem," prohlásil, ne zrovna potichu, někdo od umyvadel. Ale agentovi to bylo jedno. Klidně ať si myslí, že mám srajdu, pomyslel si, hlavně, jen když mě šéf nevyhodí. Stoupl si do záchodové mísy, jako to dělají kouzelníci z Harryho Pottera, když chtějí na Ministerstvo čar a kouzel, a spláchl. Cítil, jak mu kolem nohou proudila voda. Už měl obě ponožky durch, ale transport do práce se stále nekonal.

„Tak jste tam hotový nebo ne?" ptal se ho hlas z druhé strany kabinek. Agent oněměl strachy. Nervózně přešlapoval v záchodové míse a doufal, že zmáčkne nějaké tajné tlačítko, či páčku, která ho dopraví do centrály, ale místo toho se zachytil nohavicí o osvěžovač a padl na zem.

„Jste tam v pohodě?" zeptal se ho někdo z vedlejší kabinky.

„Ne, jo," vykoktal ze sebe a pokusil se postavit. „Vlastně ne," odpověděl nakonec, když zjistil, že se jeho kalhota zasekla v záchodě.

Agent 512 se nejenže do práce ani nepodíval, ale navíc zažil ten nejtrapnější zážitek svého života. Přišla k němu ochranka a nůžkami ho vystříhala ven. Byl rudý až po ponožky, které mu byly vidět přes ozubené zbytky nohavic.

„Tak já abych... šel," řekl nakonec a šoural se směrem k východu, kde na něj čekalo další nepříjemné překvapení.

„Ale, ale, ale, není toto nás vrchní vůl? Manažer pitomosti? Zástupce hňupů?" Ten hlas patřil bývalému spolužákovi, agentovi číslo 18.

„Já... ale....co ty... tu?" vyblekotal zmateně.

„Neukázal si se v práci, tak mě šéf poslal na průzkum. Nikdy bych nečekal, že tě najdu na hajzlíkách a ještě s kalhotami napůl žerdi.

„Ale vždyť... ten e-mail..."

„Myslíš zprávu o tom, že od tohoto pondělí cestujeme do práce přes VC?"

Agent přikývl.

„VC znamená Vysokorychlostní Cesta. Šéf vybral nákupní středisko, protože tady nikdo nehlídá, kdy člověk vejde a kdy odejde. Vidíš?" Ukázal na zelenou šipku na zdi nesoucí nápis „VC" vedoucí ke skrytému výtahu.

Agent 512 nevěděl, co bylo horší. Jestli fakt, že jsou jeho ponožky nasáklé vodou ze záchodové mísy nebo fakt, že VC byla od WC vzdálena jen pár kroků.