Mývalí povídky

25. Nová energie

„Takhle to prostě dál nejde!" zavolala na celý byt, jak nejhlasitěji to jen dokázala. „Říkala jsem: ‚Takhle to dál nejde!'" Její druhé zoufalé zvolání dopadlo o něco lépe, protože do kuchyně nakráčel alespoň její blboun. A ne, nejednalo se o jejího přítele, nýbrž o bratra. Přestože se toto přízvisko zdá ponižující, věřte, že bylo naprosto oprávněné. A hned za ním si to kráčel jeho věrný mazel, kocour, který byl na rozdíl od něj na takové ranní mely zřejmě zvyklý.

„Co tu blázníš, ségra? Víš kolik je hodin?"

„Jistěže vím, blboune. Je přesně půl sedmé!"

„No, to je senza," zívl. „Tak teď, když jsme si ujasnili funkci krátké a dlouhé ručičky na hodinách, můžeš mi říct, proč tolik vyvádíš?"

„Protože došlo kafééé!" s pláčem se svalila na kuchyňský stůl. Její dlouhé a táhlé vzlyky připomínaly zvuky, kterých by byl schopný leda kůň padající z útesu.

„No, vidíš, kdybys pila čaj jako já, tak bys ten problém neměla," nadhodil vesele.

„Jóóó?!" nadskočila jako na trní, vytáhla se za ním jako ta nejvíc nasratá želva a Jáchym zacouval do svého pokoje. Otevřela skříňku a zadívala se na svůj prázdný hrneček. „Hmmm, že bych ten takzvaný čaj přeci jen zkusila?" Byla už vážně zoufalá. Potřebovala ranní povzbuzení podobně jako Doctor svou TARDIS nebo Rocket Groota. Pokud by znovu usnula v práci, jistojistě by dostala padáka a skončila s bratrem pod mostem (na rovinu, za jeho úspory by nemohla koupit ani modelínu). Naplnila konvici, sáhla po prvním sáčku, který našla v kredenci a udělala si svůj úplně první šálek čaje v životě.

***

„Ahoj, ahoj, ahoj, ahoj!" vběhla do kanceláře s takovou energií, jakou její spolupracovníci nikdy nezažili.

„Te-re-zo? Jsi to vážně ty?! A proč nám tu pobíháš jako veverka na kapučínu?" řekl znepokojeně šéf.

„Vůbec nevím, o čem mluvíte, pane," opáčila a přiskočila ke svému stolu. „Nejdřív vám vadí, že se moc nehýbu, teď zase, že se hýbu až moc? Dám se rovnou do práce, ne?!"

Jak jí mám na něco takového odpověď, tázal se sám sebe, a nakonec zmizel do svého kanclíku, daleko od toho blázince. Ještě předtím, než za sebou zavřel dveře však požádal Terezčiny pracovníky, aby na ní dohlédli a dali mu vědět, kdyby se naskytl nějaký problém. Všechny překvapil fakt, že příštích deset minut bylo těch nejvíce poklidných a tichých, jaké kdy v práci zažili. Teprve po tomto časovém úsek si jeden z pracujících všiml, že Tereza sice seděla před svým počítačem, ale nepracovala... pouze na něj zírala.

„Hej," zavolal na ni. „Děje se něco?"

„Ne," odpověděla se spokojeným úsměvem na tváři. „Jen... ten zelený jednorožec tu byl vždycky?" ukázala směrem na jeho stůl.

„Ehm, to je jen můj kelímek na tužky... Vážně jsi v pořádku?"

„Jistě," odpověděla bez váhání, „mohlo mě napadnout, že to je blbost... Zelený jednorožec a fialový drak spolu přeci nemůžou být v jedné místnosti." Hned poté, co tu větu dořekla se svalila k zemi. Jeden z pohotových pracovníků ihned zavolal doktora, nejpohotovější z nich šéfa.

„Vidím z okna přijíždět sanitku a říkám si, že on je u nás doktor? A taky že jo! Tak, co se tady dělo?" ptal se netrpělivě. Jeho zaměstnanci si mysleli, že tak jen maskuje svůj strach o Terku, ale ve skutečnosti se na počítači díval na živý přenos hokejového utkání a celou tuto aféru považoval za zdržení v napjatém česko-ruském konfliktu.

„Bude v pořádku," řekl lékař, který by se zřejmě také raději díval na zápas, než jezdil přes půl Prahy za bláznivou ženskou. „Musela požít nějaký halucinogen, drogu, ale jistotu budeme mít až po provedení vyšetření."

„Drogu?" zděsil se šéf. „Tady už končí legrace. Máte padáka!"

„Ehm, pořád vás neslyší," prohlásil doktor, když Terezu stále ještě v bezvědomí, vynášeli na nosítkách z místnosti. „Navíc si zatím nemůžeme být ničím jistí. Vždyť ani nevíme co jedla a pila."

„Čaj..." zašeptala ale nikdo ji v tom chaosu neslyšel. Přitom na to kápla. Nápoj, který si udělala, a který jí tolik šmakoval, byl totiž jen pytlíčkem s medicínou pro kocoura, který její bratr nezodpovědně zanechal v kuchyni. Některé kombinace bylinek prostě lidské tělo nedokáže pořádně zpracovat a vytvoří si obranu (v našem případě halucinace). Doktor to nevěděl s jistotou, ale když mu Terka odcházela z ordinace, přísahal by, že za ní slyšel jen dvě slova: „Ten blboun."